Esej autobiografického charakteru, v němž Larsen shrnuje podstatu svého myšlení. Jak píše: „Život se mi začal postupně otevírat a přinášet náznaky hlubšího porozumění. Tyto zážitky, které se v průběhu času stupňovaly, nakonec vyústily v prožitek věčnosti – ne v podobě silného nadšení, ale jako prosté a přirozené vnímání, srovnatelné s pocitem slunečních paprsků. Od té doby vnímám svůj běžný život jako organickou součást této věčnosti. Nejde o výsledek úvah, ale o přímou, nezpochybnitelnou zkušenost, o způsob, jakým život prostě vidím a prožívám.“