Karel Vrána, kněz a filosof, se zamýšlí nad tím, jak člověk dosáhne plnohodnotného života. Věří, že sebenaplnění je možné pouze ve vztahu k druhým lidem, v lidském společenství. Podle Vrány byla tato zásadní skutečnost v dosavadním filosofickém myšlení často přehlížena. Autor klade důraz na osobní poznání druhého člověka, které považuje za nejhlubší a nejúplnější formu poznání. Proto se soustředí na historii jednotlivých osob a jejich vzájemných vztahů, na dialogický personalismus.
Personalistický pohled na člověka nachází Vrána v křesťanství, v prožívání závislosti na Bohu a v partnerském vztahu s ním. Toto partnerství mezi Boží svobodou a lidskou svobodou podle něj vytváří lidskou osobu a zároveň ji umožňuje podílet se na osudech ostatních. Vrána se věnuje dialogickému personalismu a stručně představuje jeho filosofické kořeny. Zmiňuje filosofii řeči 18. století (Herder, Hamann, Humboldt) a objev dialogického principu u Ebnera, Bubera, Marcela a Rosenzweiga. Analyzuje horizontální a teologické dimenze dialogismu.
Dále se zabývá důležitostí osobního vztahu, poznání a lásky, podmínkami pro setkání a navazování vztahů, a také rozdílem mezi horizontálním a vertikálním vztahem. Zkoumá fenomenologickou analýzu osobní kauzality a uvědomění si odlišnosti a omezenosti lidského já. V souboru svých myšlenek dialogického personalismu Vrána odhaluje základní motiv, který prostupuje jak jeho tvorbou, tak i jeho osobním životem, který je charakteristický dialogem a spoluprací.