Čtvrtý mandel sonetů

Možná je to jen shoda okolností, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází právě teď, když opadávají okvětní lístky ovocných stromů. Ale existují vůbec náhody? Není spíš tak, že když něco krásného končí, něco jiného začíná? Možná lépe vystihuje vztah mezi květy a básněmi přirovnání, které by mnozí dnešní lidé odmítli jako zbytečné. Proč se zastavovat u květů a nečekat rovnou na plody? A proč psát a číst básně, které nás nenasytí? Z praktického hlediska má takový člověk pravdu. Ale bez poezie a bez třešňových květů by svět byl o mnoho chudší. Nemyslíme tím hluk a zprávy z médií, ale tiché krásy. Básník do tmy nezavolá – proto mu voní po ovoci. S vědomím vlastní dlouhověkosti se nepovyšuje nad maličkostmi, jako je ploštice, která si v křoví chrání svá krátká tajemství. I přes své vzdělání pochopil, stejně jako staré generace rolníků, že příroda a život jsou věčné, ne jen krátký úsek, ale nekonečný koloběh. Čtěme, přemýšlejme a užívejme si „zbytečnosti“ jako rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně utichnou, to, co je krásné, v nás zůstane – jako slib dalších krás, které přijdou. Ale jen pro ty, kteří je dokážou ocenit, vnímat… nebo dokonce vtělit do posvátné formy sonetu, jako to umí Miloň Čepelka.