Historie bývá často psána tak, aby národ a stát vypadaly v příznivém světle. Přesto je pro každou sebereflexivní a civilizovanou společnost důležité si uvědomovat i nepříjemné historické skutečnosti a umět se s nimi otevřeně vyrovnat. Češi v tomto směru zaostávají, protože po více než století a půl jsou ovlivněni zkreslenými výklady historie, mýty a lžemi. Od dob Jungmanna a Palackého sloužila historiografie českému národu spíše k budování obrazu, než k hledání pravdy. Po vzniku Československa v roce 1918 dějepisci podléhali požadavkům národního státu a byli jím podporováni, přičemž nepohodlná fakta ignorovali, překrucovali nebo dokonce záměrně lžou. Tato tendence přetrvává dodnes. I když někteří mladí historici po roce 1989 s oficiální interpretací nesouhlasí, obávají se, že by otevřená kritika mohla ohrozit jejich kariéru a vést k vyloučení z oboru, a proto jsou v připomínkách opatrní.