Boží lano

Už druhé vydání Balabánova Božího lana, sbírky tří povídek o rozsahu čtyřiceti stran, samo o sobě naznačuje, že se jedná o pozoruhodný literární počin. Ačkoliv se takto stručná kniha může zdát jako zbytečnost, vše v ní je vyvážené a na svém místě. Boží lano má potenciál stát se kultem, a možná jím už je. Čekají vás apokalyptické vize, které svou intenzitou překračují tvorbu J. Topola, plynoucí čas, mizící domy, neúplné příběhy a pohledy do mlhy. Sny, vzpomínky a zmatek evokují dojem Posledního soudu. Je to ryzí postmoderna, i když tento pojem může být ohraný. Osamělý vypravěč je pozorovatelem pomíjivého času, všedních detailů a skrytých významů. Naděje se zdá být nedostupná, snad se skrývá v lesích na okraji města, ale cesta k ní není snadná. Balabánovy příběhy a jeho melancholický vypravěč jsou neodlučitelně spjatí s krajinou, která v nich probouzí pocit odevzdané melancholie – ať už je to Ostrava, Pittsburgh, Toronto nebo Saigon. Všude pronásledují bolestné vzpomínky, ať už vypravěče, nebo postavy, se kterými se setkává. Všude je ten samý člověk, který nemůže utéct před sebou, před krajinou, která se propadá k počátku všech příběhů. Boží lano působí jako vyprávění z naší doby, jak by se mohlo vyprávět za tisíc let – o dětech hrajících si na haldách, o čase, který ztrácí význam. Mísí se v něm mytické scény ze založení Ostravy, vzpomínky na přílety letadel až po apokalyptické vize krajiny splývající s tělem. Balabánův mýtus Ostravy, kterou si každý nosí v sobě, je klíčovou metaforou celé knihy. Vzpomínky na hrabalovské hospody a samotu v městských periferiích, všední ranní cesty tramvají a roky vepsané do těla – to vše se prolíná s Balabánovým směřováním k absolutnu: „Podívej, nebe je úplně červené. Čím to? Asi tím, že jsme teď na konci i na začátku."