Reprezentativní výbor dramat určený všem milovníkům Dálného východu. Melancholie a tesknota provází hry divadla nó, nešťastná láska končící smrtí v naději na společné znovuzrození v Buddhově ráji dojímá v dramatech džóruri, hrůzu a děs budí hororový příběh z divadla kabuki. Překlady her jsou doplněny o úryvky z tajné knihy hereckého umění O tradici květu z přelomu 14. a 15. století a poznámkami o principech výstavby loutkového divadla Dárek z Naniwy, jak je v 18. století zapsal Hozumi Ikan. K antologii je připojen obsažný heslář.
Mišima využívá motivy skutečné události a vypráví o mladém mnichovi, jehož otec po celý svůj život vzpomíná na Zlatý pavilon, součást kjótského chrámu Rokuondži. V jeho vyprávění se stavba mění v dokonalé ztělesnění krásy, Mizoguči je však zklamaný, když chrám poprvé spatří na vlastní oči. Sám ošklivý, slabý a koktavý, vytváří si vlastní představu Zlatého pavilonu, v němž se pokouší najít protiklad své ošklivosti.
Sbírka je vynikajícím výběrem povídek průřezem široké škály témat, od ženských až po velmi neženské, stejně jako je to u literárních stylů a proudů. Snahou postihnout představu o historickém vývoji moderní tchajwanské prózy z per ženských autorek se však editorka nevyhnula úskalí antologie, která vyzní spíše jako pomůcka keškolní výuce dějin literatury, než jako vyhraněná literární sbírka. Konečně to také bylo editorčiným záměrem a výrazně svůj záměr podpořila rozsáhlou statí o historickém vývoji a podrobnými medailónky, to vše velmi pečlivě zpracováno. Ovšem kdo se nechá zlákat na cestu tchajwanskými literárními, intelektuálními a politickými dějinami, tomu tato sbírka poskytne jízdu pestrou paletou míst, osudů, témat a stylů, která stojí za to. Sbírka je totiž vynikajícím průvodcem tchajwanskou moderní identitou, kterou čtenáře v tomto případě provází žena mnoha tváří.