Čtvrtý svazek Sebraných spisů Karla Kosíka zahrnuje články, eseje, rozhovory a kratší příležitostné texty pocházející z let 1955 až 1969. V první části jsou shromážděny stati, jejichž prostřednictvím Kosík vstupoval do polemik o marxismu, o aplikaci marxistické metody i o negativních jevech socialismu. Předestírá zde svoji koncepcidialektiky vycházející z Hegela a Lukácse a načrtává obrysy vlastní verze marxistické teorie, která je v jeho pojetí společenskou kritikou. Druhou část tvoří články, v nichž Kosík dialektiku aplikuje na konkrétní fenomény umění a kultury. V analýze literárních děl (Hemingwaye, Kafky či Haška) rozvíjí úvahy o společenské roli kultury, politice, humanismu apod. Předkládaný svazek představuje Karla Kosíka jako veřejného intelektuála, který se vyjadřoval k aktuálním tématům své doby i k nadčasovým otázkám lidské existence.
Pátý svazek Sebraných spisů Karla Kosíka zahrnuje texty, které vznikaly v šedesátých a devadesátých letech minulého století. Jádro svazku tvoří úvahy, projevy, polemiky a rozhovory úzce či volněji související s událostmi československého roku 1968. Jejich vůdčím motivem je vědomí novodobé krize základního vztahu ke skutečnosti: analýza příčin a projevů této krize, stejně jako východisek z ní. Kosík v nich uvažuje například o vztahu morálky a politiky, individua a „velkých“ dějin, socialismu a demokracie, ale zamýšlí se také nad smyslem politiky, nad samotnou ideou a realitou socialismu nebo nad funkcí vědy a techniky v moderních společnostech. Mimoto přemítá o osudu malých národů a ideji střední Evropy. Své úvahy rámuje reflexemi politického dění v Československu šedesátých let, jehož byl v roce 1968 nejen pozorovatelem, nýbrž zároveň aktivním účastníkem. Svazek uzavírají pozdní eseje z devadesátých let, v nichž Kosík hodnotí rok 1968 s odstupem a obohacuje svoji dřívější diagnózu krize moderní doby o nové postřehy.