Kniha mladého slovenského spisovatele Michala Hvoreckého Silný pocit čistoty se v době svého prvního vydání stala v zemi svého vzniku okamžitě literární událostí roku. Její odlišnost od dlouhodobě běžné literární produkce je markantní především z důvodů toho, že v každé story Silného pocitu čistoty je silný, nadčasový, napínavý a atraktivní příběh z města. Hvorecký neumísťuje své povídky do kontextu domácí literatury, ale jde jinam: Silný pocit čistoty má opravdu blíž k New Yorku nebo k Tokiu, než ke kterékoli lokaci v domácím prostředí. Napomáhá tomu i jazyk, který autor používá – současný, živý a vtahující, přitom v mnoha ohledech ironický, vtipný a kritický. Michal Hvorecký je jedním z nejúspěšnějších a nejkvalitnějších současných slovenských spisovatelů a jeho díla jsou ceněny v mnoha evropských zemích.
Jediná kniha současné ukrajinské krátké prózy, která představuje výběr z toho nejlepšího, co bylo v posledních dvaceti letech na Ukrajině napsáno. Jde o prestižní, ojedinělou a pro české čtenáře průlomovou sbírku. Přináší texty autorů narozených po roce 1950, z nichž někteří významně ovlivňovali ukrajinský disent 70. a 80.let 20. století a následně se stali známými osobnostmi vědy, kultury i politiky. Jiní dlouho před tím, než mohli svá díla publikovat, zasahovali do literárního vývoje a neoficiálně určovali jeho směry, vznik nových forem, tematiku a postupy. Vedle nich se pak profilovala generace současných třicátníků, kteří vyrůstali v Sovětském svazu a po jeho pádu se museli začít orientovat v novém světě. V jejich stopách pak kráčí generace nejmladší, již neovlivněná sovětskou realitou a velice sebevědomá.Kniha je první svého druhu a se stále stoupajícím zájmem o Ukrajinu si jistě najde mnoho příznivců.
Literatura, která dnes vzniká na území mluvícím velmi podobným jazykem s řadou podvariant (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko a Srbsko), přežila téměř úplné přerušení vzájemné komunikace během devadesátých let. Dnes je situace zcela jiná, v něčem možná lepší než v časech Jugoslávie. V té době byly ve vzájemném čtení a vydávání i různé politické důvody, dnes po nich není ani stopa, ba spíše naopak, řada politických elit si vzájemnou komunikaci tohoto druhu ani nepřeje. Vzhledem k tomu, že podobné komunikace spíše přibývá, znamená to, že je přítomna autentická čtenářská zvídavost, "ti druzí" se čtou, protože si je lidé číst chtějí. Chtějí i proto, že srbský čtenář sice nemusí vnímat Chorvatsko jako svůj stát, ale chorvatskou literaturu by měl vnímat téměř jako svou, neboť se vyjadřuje k velmi podobným problémům, a navíc srozumitelným jazykem. Sbírka postjugoslávské prózy, kterou Vladimir Arsenijević sestavil pro české čtenáře, je samozřejmě jen jednou z mnoha legitimních a kvalitních variant výboru. Ale snad je dostatečně reprezentativní, aby dobře informovala a zaujala, doufejme, že i někoho inspiruje, aby svůj zájem prohloubil. Se snahou o přesnou vyváženost představuje hlavní proudy současné postjugoslávské prózy díky výboru jejích nejvitálnějších a nejproduktivnějších tendencí.