Postkonferenční sborník nabízí pohled na problematiku středověkého smírčího řízení a snaží se alespoň částečně zahladit jeden ze zjevných dluhů české medievalistiky. Více než dvě desítky příspěvků jsou věnovány různým postupům, jimiž se civilizace středověkého Západu pokoušela vyhnout krveprolití, případně dosáhnout nápravy. Z dílčích studií je dále patrné, že obnova řádu nebyla myslitelná bez symbolické a rituální komunikace, jež se pro společnost nemající pevné byrokratické struktury a promyšlený právní systém stávaly významným svorníkem veřejného dění.
Prostor, který je dnes označován jako "středovýchodní Evropa", se utvářel v plynulém dialogu domácích předpokladů s proudem (zejména) západoevropských inovací v podstatě již od svých historických počátků. Výpověď pramenů dále naznačuje, že zhruba mezi léty 800 a 1300 došlo k velké modernizaci politických a mocenských struktur po obou stranách říšské hranice, během níž se državy arpádovských, piastovských a přemyslovských knížat změnily v dědičná království a sídla metropolitů. Tuto dlouhou a ve výsledku úspěšnou proměnu sleduje kolektivní monografie, do níž přispěli čeští, polští a slovenští medievisté mladé a střední generace. Strukturu práce rytmizují tři hlavní problémové okruhy: samotná geneze středovýchodní Evropy, proměna dědičných přemyslovských a piastovských držav v království a utváření oficiálních vzpomínek.