Vychází od roku 2002 jako pravidelná novinková řada domácích dramatických textů. Pozn.: Do konce roku 2006 knižnice vycházela pod názvem Současná česká hra (ISSN 1213–7022). Počínaje sedmdesátým čtvrtým vydaným sešitem jsou jednotlivé svazky označovány číslicí dle počtu do dané doby vyšlých sešitů (od 1. do 73. svazku řada užívala tento typ číslování: číslo sešitu v rámci ročníku / letopočet — např. 01/2007 atp.).
Obsazení: 4 ženy, 8 mužů Hlavním hrdinou dramatu je Vladimír Vašek – tak znělo básníkovo skutečné jméno. Autoři na něj pohlížejí bez jakýchkoli iluzí: „Nenápadný, trochu zbabělý, trochu šosácký poštovní úředník, který přijíždí z Brna sloužit do Frýdku.“ Láska ke krásné hospodské Marii a duch zbídačeného kraje probudí Vaškovo alter ego, „opilého gajdoše“, bezrukého Petra Bezruče. Příliv invence a tvůrčí odvahy však netrvá dlouho. V dalších epizodách se přes autora Slezských písní valí dějiny a nemilosrdně odhalují jeho slabost a omylnost. Jeho někdejší verše se stávají emblémy komunistické propagandy a on sám jen dlouze a nedůstojně autorsky vyhasíná. Podstatná část divadelního textu obsahuje poezii Petra Bezruče. Kromě několika básní, které zazní v celé délce, jsou slavné i méně známé verše zpracovány i v některých dialozích. Zatímco spisovatel Jan Balabán vytvořil dramatickou linku představení, Ivan Motýl pracoval s dobovými reáliemi. „Při čtení dobového ostravského tisku z přelomu 19. a 20. století jsem nabyl dojmu, že Petru Bezručovi stačilo zalovit v denním zpravodajství a měl zaděláno na základ nové básně pro Slezské písně,“ říká. „Na Ostravsku se vraždilo pro krejcar a jistá parta dětí z ostravských Vítkovic dokonce jen tak pro zábavu přepadala svoje vrstevníky, opíjela je rumem do bezvědomí a posléze jim vylupovala oči. Byl to ale zároveň kraj úžasných sociálních rozdílů, ve kterém se hromadil obrovský kapitál – jediná Amerika v tehdejším Rakousku-Uhersku! Tady se z upachtěných haličských vetešníků záhy stávali úspěšní velkopodnikatelé, zatímco zbídačelí haličští Poláci spali v ostravských koloniích na slámě a nebyli schopni přivyknout ani základní hygieně.“
Hlavním hrdinou asi hodinové aktovky ze současnosti je starý filozof Marek, který ve své garsonce v centru metropole prožívá jeden ze svých pravidelných dnů. Jsme svědky jeho rituálů, samomluv i nevrlého telefonování se starostlivou dcerou. Pak pracuje na korekturách, i když tuší, že jeho dílo už není pro dnešní svět aktuální. Jehoskepse se projevuje i v hovoru s činorodou posluhovačkou Emou. Telefonická žádost mladého rozhlasového redaktora však vyvolá v duši filozofa zmatek. Váhá, zda má smysl, aby vyhověl a pokusil se namluvit nabídnuté novoroční poselství. Připadá mu nehorázné, že stopáž je omezena na minutu padesát tři vteřin. Nakonec tuto poslední "výzvu" přijme a v průběhu celého dne se snaží své varovné myšlenky vtěsnat do časového limitu. Mezitím se mu dějí nehody, překážky ale zdolává (i s pomocí Emy) a přitom stále mění text, který se má večer po telefonu předtočit. Překoná i svou konkurenční averzi ke staršímu kolegovi a po letech s ním telefonuje a radí se. Ve chvíli, kdy už má projev připraven a cvičně si ho předčítá, zavolají mu z rádia, že došlo ke změně a že poselství se uvolil natočit hokejista Jaromír Jágr. Filozof se konečně může opít, čemuž se celý den disciplinovaně bránil. A pak zazvoní telefon ještě jednou. Poslední verzi projevu už podnapilý filozof v improvizaci říká jen svému staršímu kolegovi (a samozřejmě publiku). Ve hře kromě Marka a Emy zní mnoho dalších hlasů: z telefonu a z rádia a dole pod okny zkouší kapela mikuláškou produkci. Filozofova předtucha, že "tuhle civilizaci už asi nejde zachránit" se v závěru mírní, ale možná jen zásluhou vypité láhve whisky. Hra je proložena četnými gagy a komickými nedorozuměními.
Karel Hašler by byl dnes notorickým Zlatým slavíkem, nositelem ceny Thalie za jevištní výkon, nositelem Českého lva za postavy ve filmech a držitelem Zlaté desky za počet prodaných nosičů hudby — kdyby si česká společnost v první polovině 20. století tyto popkulturní fetiše vytvořila. Byl hvězdou tehdejšího „šoubyznisu“ a přestosoučasně hercem Národního divadla. Podle mínění hlasatelů vysoké kultury bylo to dvojí angažmá neslučitelné a proto musel Zlatou kapličku opustit. Přesto Hašlera publikum, jež zjevně nedorostlo nárokům vysoké kultury, nezavrhlo, naopak milovalo. Pavel Kohout je ve světě zdaleka nejuváděnějším českým dramatikem a přes dlouhou nucenou pauzu i nejhranějším autorem Divadla na Vinohradech. Hra Hašler… je šestnáctým textem pro jeho jeviště. Vypráví nejen o pozoruhodném a smrtí v koncentráku ukončeném životě českého umělce, ale přemýšlí také o osudových, byť často z přepjatosti pramenících půtkách, které ten život provázely.