Obsazení: 4 ženy, 8 mužů Hlavním hrdinou dramatu je Vladimír Vašek – tak znělo básníkovo skutečné jméno. Autoři na něj pohlížejí bez jakýchkoli iluzí: „Nenápadný, trochu zbabělý, trochu šosácký poštovní úředník, který přijíždí z Brna sloužit do Frýdku.“ Láska ke krásné hospodské Marii a duch zbídačeného kraje probudí Vaškovo alter ego, „opilého gajdoše“, bezrukého Petra Bezruče. Příliv invence a tvůrčí odvahy však netrvá dlouho. V dalších epizodách se přes autora Slezských písní valí dějiny a nemilosrdně odhalují jeho slabost a omylnost. Jeho někdejší verše se stávají emblémy komunistické propagandy a on sám jen dlouze a nedůstojně autorsky vyhasíná. Podstatná část divadelního textu obsahuje poezii Petra Bezruče. Kromě několika básní, které zazní v celé délce, jsou slavné i méně známé verše zpracovány i v některých dialozích. Zatímco spisovatel Jan Balabán vytvořil dramatickou linku představení, Ivan Motýl pracoval s dobovými reáliemi. „Při čtení dobového ostravského tisku z přelomu 19. a 20. století jsem nabyl dojmu, že Petru Bezručovi stačilo zalovit v denním zpravodajství a měl zaděláno na základ nové básně pro Slezské písně,“ říká. „Na Ostravsku se vraždilo pro krejcar a jistá parta dětí z ostravských Vítkovic dokonce jen tak pro zábavu přepadala svoje vrstevníky, opíjela je rumem do bezvědomí a posléze jim vylupovala oči. Byl to ale zároveň kraj úžasných sociálních rozdílů, ve kterém se hromadil obrovský kapitál – jediná Amerika v tehdejším Rakousku-Uhersku! Tady se z upachtěných haličských vetešníků záhy stávali úspěšní velkopodnikatelé, zatímco zbídačelí haličští Poláci spali v ostravských koloniích na slámě a nebyli schopni přivyknout ani základní hygieně.“
Hlavním hrdinou asi hodinové aktovky ze současnosti je starý filozof Marek, který ve své garsonce v centru metropole prožívá jeden ze svých pravidelných dnů. Jsme svědky jeho rituálů, samomluv i nevrlého telefonování se starostlivou dcerou. Pak pracuje na korekturách, i když tuší, že jeho dílo už není pro dnešní svět aktuální. Jehoskepse se projevuje i v hovoru s činorodou posluhovačkou Emou. Telefonická žádost mladého rozhlasového redaktora však vyvolá v duši filozofa zmatek. Váhá, zda má smysl, aby vyhověl a pokusil se namluvit nabídnuté novoroční poselství. Připadá mu nehorázné, že stopáž je omezena na minutu padesát tři vteřin. Nakonec tuto poslední "výzvu" přijme a v průběhu celého dne se snaží své varovné myšlenky vtěsnat do časového limitu. Mezitím se mu dějí nehody, překážky ale zdolává (i s pomocí Emy) a přitom stále mění text, který se má večer po telefonu předtočit. Překoná i svou konkurenční averzi ke staršímu kolegovi a po letech s ním telefonuje a radí se. Ve chvíli, kdy už má projev připraven a cvičně si ho předčítá, zavolají mu z rádia, že došlo ke změně a že poselství se uvolil natočit hokejista Jaromír Jágr. Filozof se konečně může opít, čemuž se celý den disciplinovaně bránil. A pak zazvoní telefon ještě jednou. Poslední verzi projevu už podnapilý filozof v improvizaci říká jen svému staršímu kolegovi (a samozřejmě publiku). Ve hře kromě Marka a Emy zní mnoho dalších hlasů: z telefonu a z rádia a dole pod okny zkouší kapela mikuláškou produkci. Filozofova předtucha, že "tuhle civilizaci už asi nejde zachránit" se v závěru mírní, ale možná jen zásluhou vypité láhve whisky. Hra je proložena četnými gagy a komickými nedorozuměními.
Karel Hašler by byl dnes notorickým Zlatým slavíkem, nositelem ceny Thalie za jevištní výkon, nositelem Českého lva za postavy ve filmech a držitelem Zlaté desky za počet prodaných nosičů hudby — kdyby si česká společnost v první polovině 20. století tyto popkulturní fetiše vytvořila. Byl hvězdou tehdejšího „šoubyznisu“ a přestosoučasně hercem Národního divadla. Podle mínění hlasatelů vysoké kultury bylo to dvojí angažmá neslučitelné a proto musel Zlatou kapličku opustit. Přesto Hašlera publikum, jež zjevně nedorostlo nárokům vysoké kultury, nezavrhlo, naopak milovalo. Pavel Kohout je ve světě zdaleka nejuváděnějším českým dramatikem a přes dlouhou nucenou pauzu i nejhranějším autorem Divadla na Vinohradech. Hra Hašler… je šestnáctým textem pro jeho jeviště. Vypráví nejen o pozoruhodném a smrtí v koncentráku ukončeném životě českého umělce, ale přemýšlí také o osudových, byť často z přepjatosti pramenících půtkách, které ten život provázely.