Nejstarší český letopisec, pražský kanovník Kosmas, se narodil kolem poloviny 11. století a zemřel 21. října 1125. Ve svém latinsky psaném díle Kronika Čechů shromáždil dostupné údaje z ústní a literární tradice, historických pramenů i vlastní zkušenosti a vytvořil poutavý, i když ne vždy pravdě odpovídající obraz prvopočátků a rané historie etnika, jež vybudovalo český stát. Kosmas zformuloval prvotní podobu státní ideje, jež se v určitých aspektech uplatňuje i v současné době. Klasický, do jisté míry modernizovaný překlad K. Hrdiny a M. Bláhové doplňuje předmluva a poznámkový aparát předního znalce českých dějin Martina Wihody.
Soubor pramenů dokumentujících poslední období existence muslimského panství v Granadě a kraji al-Andalusu, jímž se v podstatě uzavírá středověká historiografie muslimského Španělska, zahrnuje především anonymní arabskou kroniku popisující průběh granadské války, kratší zprávu z pera arabského kronikáře al-Maqqarího o osudech Granaďanů po kapitulaci a jejich emigrace do severní Afriky a text od Hernanda de Baeza. Zatímco arabská kronika sleduje dění z pohledu vojáka – přímého účastníka bojů, popisuje Hernando de Baeza spíše události ve vyšších vrstvách granadské společnosti, v nichž se pohyboval. Díky těmto různým pohledům před námi vyvstává plastický obraz významného období v dějinách Pyrenejského poloostrova, s nímž se zatím český čtenář neměl příležitost zevrubněji seznámit.