Émile Zola
1840 - 1902
francouzská
not rated
My rating
Émile Zola, francouzský spisovatel, se narodil v rodině italského inženýra, původně důstojníka Napoleonovy armády, který se usadil v jižní Francii. Zde otec pracoval na zavodňovacím kanálu pro Aix-en-Provence, ale brzy zemřel, což omezilo možnosti Zolova vzdělání. V dětství se spřátelil s Paulem Cézannem, budoucím slavným malířem.
Krátce před osmnáctými narozeninami se Zola s matkou přestěhoval do Paříže, kde se snažil dohnat vzdělání na lyceu. Maturitu dvakrát neúspěšně složil a nakonec se uplatnil v nakladatelství Hachette. Ve volném čase psal povídky, ještě ovlivněné romantismem, a půl roku vedl literární rubriku v novinách Evénement, kde ostře kritizoval literární svět a upoutal na sebe pozornost. Přesto ho to však nenaplnilo, protože chtěl psát romány.
Průlom přišel v roce 1867 s románem Tereza Raquinová, tragickým příběhem nevěry a vraždy. Hrdinové, sužovaní výčitkami svědomí a tíživým prostředím, nakonec spáchají sebevraždu. Zola s tímto dílem definitivně opustil romantismus a předznamenal svůj naturalistický styl, který později teoreticky rozvedl v práci Experimentální román.
Zola věřil, že román by měl být založen na vědeckých principech a spisovatel by měl být objektivním pozorovatelem a zapisovatelem reality. Důležitá jsou pouze fakta. Jeho postavy formuje prostředí a dědičnost, což se stalo ústředním tématem jeho rozsáhlého cyklu Rougon-Macquartové – „přírodopisné a sociální studie rodiny za druhého císařství“. Mezi nejznámější tituly cyklu patří Štěstí Rougonů, Břicho Paříže, Zabiják, Nana a Germinal. Z osobních zkušeností čerpal v románu Dílo, zatímco Člověk bestie vyniká popisem moderní technické společnosti a jejího vlivu na morální úpadek člověka.
Po neúspěšném studiu Zola pracoval v nakladatelství Hachette, kde sdružil skupinu mladých romanopisců, tzv. medanskou skupinu. Svými pokrokovými názory přispěl k liberalizaci francouzské politiky a aktivně se zapojil do Dreyfusovy aféry. Otevřeným dopisem prezidentu republiky, J'accuse („Žaluji“), se postavil na obranu neprávem odsouzeného kapitána Alfreda Dreyfuse.
Zola zemřel údajně na otravu oxidem uhelnatým v důsledku ucpaného komínu u kamen. Záměrné ucpání komínu, které se stalo předmětem spekulací krátce po jeho smrti, však nebylo nikdy prokázáno. Pohřben byl na pařížském hřbitově Montmartre.
Krátce před osmnáctými narozeninami se Zola s matkou přestěhoval do Paříže, kde se snažil dohnat vzdělání na lyceu. Maturitu dvakrát neúspěšně složil a nakonec se uplatnil v nakladatelství Hachette. Ve volném čase psal povídky, ještě ovlivněné romantismem, a půl roku vedl literární rubriku v novinách Evénement, kde ostře kritizoval literární svět a upoutal na sebe pozornost. Přesto ho to však nenaplnilo, protože chtěl psát romány.
Průlom přišel v roce 1867 s románem Tereza Raquinová, tragickým příběhem nevěry a vraždy. Hrdinové, sužovaní výčitkami svědomí a tíživým prostředím, nakonec spáchají sebevraždu. Zola s tímto dílem definitivně opustil romantismus a předznamenal svůj naturalistický styl, který později teoreticky rozvedl v práci Experimentální román.
Zola věřil, že román by měl být založen na vědeckých principech a spisovatel by měl být objektivním pozorovatelem a zapisovatelem reality. Důležitá jsou pouze fakta. Jeho postavy formuje prostředí a dědičnost, což se stalo ústředním tématem jeho rozsáhlého cyklu Rougon-Macquartové – „přírodopisné a sociální studie rodiny za druhého císařství“. Mezi nejznámější tituly cyklu patří Štěstí Rougonů, Břicho Paříže, Zabiják, Nana a Germinal. Z osobních zkušeností čerpal v románu Dílo, zatímco Člověk bestie vyniká popisem moderní technické společnosti a jejího vlivu na morální úpadek člověka.
Po neúspěšném studiu Zola pracoval v nakladatelství Hachette, kde sdružil skupinu mladých romanopisců, tzv. medanskou skupinu. Svými pokrokovými názory přispěl k liberalizaci francouzské politiky a aktivně se zapojil do Dreyfusovy aféry. Otevřeným dopisem prezidentu republiky, J'accuse („Žaluji“), se postavil na obranu neprávem odsouzeného kapitána Alfreda Dreyfuse.
Zola zemřel údajně na otravu oxidem uhelnatým v důsledku ucpaného komínu u kamen. Záměrné ucpání komínu, které se stalo předmětem spekulací krátce po jeho smrti, však nebylo nikdy prokázáno. Pohřben byl na pařížském hřbitově Montmartre.
Source: ld.johanesville.net, Wikipedie