Ladislav Zibura

Pěší poutník ke Zdi nářků v Jeruzalémě se vydal pěšky také do Santiaga de Compostela a Říma, na kole pak k Severnímu moři a zpět.

Ladislav je osobitý člověk, který buď zaujme, nebo odradí. Na Facebooku se proslavil svým humorem a poutnictvím, a svou kampaní pro festival Budějovický Majáles. Přestože má rád společnost, posledních čtyři léta každé léto tráví v samotě. Kromě Jeruzaléma pěšky navštívil Santiago de Compostela a Řím, na kole pak Severní moře a cestou zpět. Když pozval své brněnské přátele na promítání fotek z cest, přihlásilo se 2400 lidí. Ve 22 letech se rozhodl splnit si sen – procestovat republiku a umožnit tisícům lidí zažít s ním během jednoho večera velkolepou cestu plnou zážitků.

Životopis

Lidé z kariérního centra mi radili, že bez strukturovaného životopisu si těžko najdu práci. Tak jsem si ho napsal. Jen se obávám, že s ním bude hledání práce ještě obtížnější.

1992: Narodil jsem se.
1992: Začal jsem chodit na nočník dříve než ostatní děti. Tím začala moje éra chůze.
1997: Při bobování jsem si zlomil nohu a několik měsíců ji měl v sádře. Staral se o mě dědeček a prostřednictvím knihy Neználek ve Slunečním městě mě seznámil s problematikou třídního boje.
1998: Naučil jsem se číst a zároveň jsem začal nenávidět svou učitelku paní Dášu. V knize Honzíkova cesta chyběla kapitola „Družstevní vejce“. Věřila v kapitalismus a o světě nic nevěděla.
2000: Paní doktorka Hřídelová mi poprvé diagnostikovala nadváhu. Když mi matka odmítla dát dospělou porci k večeři, krčil jsem se v koutě a očekával bití. Marně. Cestu k jídlu si vždycky najdu.
2003: Nastupuji na osmileté gymnázium. Účastním se matematických, fyzikálních a jazykových olympiád, ale nejraději chodím na šachové turnaje. Když přijedu, všichni vědí, že nebudou poslední.
2006: Začínám běhat, přestávám jíst a hubnu. Náběh na mentální anorexii byl v tomto případě formou sebereflexe. Během čtyř měsíců jsem zhubnul 15 kilogramů.
2009: S přáteli začínáme pořádat festival Budějovický Majáles. V následujících letech se objevuji v článcích jako „Déšť, bahno, zima, Budějovický Majáles prodělal 140 tisíc“, „Cyklojízdu zakázala policie“ či „Studenti zničili park v centru města“.
2011: Vyrážím na svou první pouť – do Santiaga de Compostela. Na 900 km dlouhé cestě poznávám inspirativní lidi z celého světa a zjišťuji, že svět nepatří jen mně. Konečně se naučím správně vyslovovat anglické „th“. Po cestě zpět omylem odletím na špatné letiště a domů se vracím stopem.
2011: Začínám studovat Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Zamiluji se do své spolužačky Ivy, která mě odmítá. To dokazuje její dobrý vkus. Navíc se ukazuje, že nejsem z právnické rodiny a chci hájit nevinné – chápu, že další studium nemá smysl.
2012: Vyrážím na svou druhou pouť – do Říma. Do Innsbrucku mě doprovází kamarád Michal. Spojuje nás hlad, láska k literatuře a stan pro jednu osobu. Po 1400 kilometrech přicházím do Vatikánu ke katedrále svatého Petra. Ochranka mě nepouští dovnitř.
2012: Začínám studovat žurnalistiku na Masarykově univerzitě. Brno mi přiroste k srdci, i když tam šaliny nejezdí pod zemí. Líbí se mi introvertní spolužačka. Používám stejnou strategii jako ona – nemluvím. Nemluvíme spolu už 3 roky.
2013: Už mě nebaví chodit, vyrážím s kamarádem Michalem na kole k Severnímu moři. Michal se ode mě tentokrát odpojuje za Prahou. Zůstává mi pouze mapa Berlína z antikvariátu. Omylem přijíždím k Moři Baltskému. Není slané a na pláži jsou pouze důchodci. Zklamaný se přes Berlín vracím domů. V Berlíně zjišťuji, že na mé mapě z antikvariátu chybí celá západní část města.
2014: Poprvé vytvářím něco, co se lidem líbí. Kampaň pro festival Budějovický Majáles je prý vtipná. Lze ji vystihnout třemi slovy – sebeironie, mystifikace a ego-masturbace. Kolegové z festivalu jsou tak vděční, že mi vrací dluh z roku 2011. Dostávám několik nabídek práce.
2014: Dostávám práci ve firmě Proof & Reason. Platí mi za psaní textů. V kanceláři máme kávu zadarmo. Máma je na mě pyšná. A já se konečně zbavuji zlozvyku dávat lidem v barech místo vizitky svou kartičku pojištěnce.
2014: Získávám titul Bc. Zasloužil jsem si ho za studium mediálních studií na Karlově univerzitě. Má bakalářská práce na téma „udělal jsem kampaň festivalu – podívejte, jak jsem šikovnej“ se oponentce příliš nelíbí. Situaci ovšem zachraňuje můj vedoucí bakalářské práce, se kterým jsme si již na první (a zároveň poslední) konzultaci padli do oka.
2014: Vyrážím pěšky z Turecka do Jeruzaléma. Na 1400 kilometrů dlouhé cestě mě se světem očkovaných bělochů spojuje jen elektronická čtečka knih Amazon Kindle 3 s 3G internetem. Na cestě přicházím o předsudky, část sluchu a základní hygienické návyky. Na Jeruzalému mě nejvíc zaujme Zeď nářků. Jen mě mrzí, že se lidé neobtěžují jít s papírky do koše a strkají je do tak hezké památky. Na letišti také zažiji raketový poplach. Z krytu nás ale pouští dřív, než zapnu kameru, takže je úplně zbytečný.
2015: Absolvuji 3měsíční stáž v Českém rozhlasu. Kolegové si mě oblíbí natolik, že mě nechávají zpravodajsky pokrývat atraktivní témata jako je úhyn včel, novinky z onkologické nemocnice či nárůst návštěvnosti příhraničních nevěstinců.