not rated
My rating
Karel Vrána
* 24. 8. 1925 Zahrádka u Ledče n. Sázavou
Vystudoval Klasické gymnázium v Praze (1937–45), teologii a filozofii v Římě (1945–51) a v Solnohradě (1956–60). Od roku 1955 působil jako profesor filozofie na papežském vysokoškolském teologickém institutu v Beneventu, v Itálii. Od roku 1974 hostoval jako profesor na Teologické fakultě v Neapoli, od roku 1978 byl rektorem české bohoslovecké koleje Nepomucenum v Římě a současně (od roku 1980) profesorem filozofie na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Po návratu z exilu v roce 1992 přednáší na Katolické teologické fakultě UK filozofickou teologii a antropologii. Nadále vede římskou Křesťanskou akademii a pokračuje v její ediční činnosti. V zahraničí publikoval především v exilových časopisech Nový Život a Studie a v nakladatelství Křesťanské akademie Řím, občas pod pseudonymem Pavel Želivan. Vedle pedagogické a vědecké práce se podílel na českém kulturním životě v exilu i v domácím podzemí, vydáváním knih a pořádáním přednášek. Jako rektor koleje Nepomucenum se zaměřoval na zajištění možnosti studia teologie pro české a slovenské studenty v zahraničí.
Vránovo filozofické myšlení se rozvíjí v duchu kritického a otevřeného tomismu (J. Maritain, E. Gilson, J. Pieper), navazuje na augustinovskou tradici (R. Guardini) a zohledňuje mnichovskou fenomenologickou ontologii (A. Pfänder, D. von Hildebrand, H. Conrad-Martiusová, E. Steinová, J. Seifert). Inspiraci čerpá také z představitelů dialogického personalismu (M. Buber, F. Rosenzweig, F. Ebner, G. Marcel). Jeho filozofické dílo lze tematicky rozdělit do tří okruhů. První se zabývá vztahem přírodních věd a filozofie, zejména epistemologickým statusem biologie a jejími filozofickými problémy: vznik organického života, vývoj organismů, náhodnost a finalita v biosféře. Zvláštní pozornost věnuje evolučnímu, vzestupnému a syntropickému pohybu v přírodě a jeho protikladu, tj. involučnímu, sestupnému a entropickému dění. Časová dimenze tohoto pohybu ukazuje na ontologickou historicitu přírody, která je nejen kosmogenezí, ale i ontologickou dějinou, trvající historií, v níž lze spatřit stvoření vesmíru a jeho vztah k Boží svobodě. Druhý tematický okruh, filozofická antropologie, na první navazuje a překračuje jej. V souladu s principy otevřeného tomismu chápe filozofickou nauku o člověku jako integrální antropologii, která integruje různé historické pohledy na člověka. Řecká kosmocentrická antropologie, teocentrický středověký obraz člověka a moderní antropocentrický důraz nacházejí svou perspektivu v personocentrické dialogické antropologii, která umožňuje ontologii substanční. Třetí okruh tvoří Vránova filozofická hermeneutika literatury. Jeho zájem o filozofickou a teologickou dimenzi světové i české literatury (román, povídky, poezie) vychází z potřeby filozofie naslouchat všem hlasům kultury, včetně umění. Literatura vypovídá o člověku a jeho osudu, o jeho putování časem a bloudění. Výpovědi literatury obohacují filozofii a umožňují jí překonávat abstrakci a sestupovat do konkrétního příběhu skutečného člověka, který je vždy „homo viator“ (G. Marcel).
* 24. 8. 1925 Zahrádka u Ledče n. Sázavou
Vystudoval Klasické gymnázium v Praze (1937–45), teologii a filozofii v Římě (1945–51) a v Solnohradě (1956–60). Od roku 1955 působil jako profesor filozofie na papežském vysokoškolském teologickém institutu v Beneventu, v Itálii. Od roku 1974 hostoval jako profesor na Teologické fakultě v Neapoli, od roku 1978 byl rektorem české bohoslovecké koleje Nepomucenum v Římě a současně (od roku 1980) profesorem filozofie na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Po návratu z exilu v roce 1992 přednáší na Katolické teologické fakultě UK filozofickou teologii a antropologii. Nadále vede římskou Křesťanskou akademii a pokračuje v její ediční činnosti. V zahraničí publikoval především v exilových časopisech Nový Život a Studie a v nakladatelství Křesťanské akademie Řím, občas pod pseudonymem Pavel Želivan. Vedle pedagogické a vědecké práce se podílel na českém kulturním životě v exilu i v domácím podzemí, vydáváním knih a pořádáním přednášek. Jako rektor koleje Nepomucenum se zaměřoval na zajištění možnosti studia teologie pro české a slovenské studenty v zahraničí.
Vránovo filozofické myšlení se rozvíjí v duchu kritického a otevřeného tomismu (J. Maritain, E. Gilson, J. Pieper), navazuje na augustinovskou tradici (R. Guardini) a zohledňuje mnichovskou fenomenologickou ontologii (A. Pfänder, D. von Hildebrand, H. Conrad-Martiusová, E. Steinová, J. Seifert). Inspiraci čerpá také z představitelů dialogického personalismu (M. Buber, F. Rosenzweig, F. Ebner, G. Marcel). Jeho filozofické dílo lze tematicky rozdělit do tří okruhů. První se zabývá vztahem přírodních věd a filozofie, zejména epistemologickým statusem biologie a jejími filozofickými problémy: vznik organického života, vývoj organismů, náhodnost a finalita v biosféře. Zvláštní pozornost věnuje evolučnímu, vzestupnému a syntropickému pohybu v přírodě a jeho protikladu, tj. involučnímu, sestupnému a entropickému dění. Časová dimenze tohoto pohybu ukazuje na ontologickou historicitu přírody, která je nejen kosmogenezí, ale i ontologickou dějinou, trvající historií, v níž lze spatřit stvoření vesmíru a jeho vztah k Boží svobodě. Druhý tematický okruh, filozofická antropologie, na první navazuje a překračuje jej. V souladu s principy otevřeného tomismu chápe filozofickou nauku o člověku jako integrální antropologii, která integruje různé historické pohledy na člověka. Řecká kosmocentrická antropologie, teocentrický středověký obraz člověka a moderní antropocentrický důraz nacházejí svou perspektivu v personocentrické dialogické antropologii, která umožňuje ontologii substanční. Třetí okruh tvoří Vránova filozofická hermeneutika literatury. Jeho zájem o filozofickou a teologickou dimenzi světové i české literatury (román, povídky, poezie) vychází z potřeby filozofie naslouchat všem hlasům kultury, včetně umění. Literatura vypovídá o člověku a jeho osudu, o jeho putování časem a bloudění. Výpovědi literatury obohacují filozofii a umožňují jí překonávat abstrakci a sestupovat do konkrétního příběhu skutečného člověka, který je vždy „homo viator“ (G. Marcel).
Source: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/vrana.html