Vladislav Vančura, narozený 23. června 1891 v Háji u Opavy, byl autor originálních a jazykově bohatých próz, často čerpajících z historických i současných témat, a také dramatik a filmový scénárista.
Pocházel z dlouhé linie protestantských tiskařů. Dětství prožil v Davli, kde jeho otec působil jako hospodářský správce. V mládí hledal své místo v životě, studoval gymnázium v Benešově u Prahy, které na čas přerušil a zkoušel štěstí na umělecko-průmyslové škole a Akademii výtvarných umění. V roce 1915 gymnázium v Praze úspěšně dokončil. Nejprve se zapsal na právnickou fakultu, ale po semestru přešel na Lékařskou fakultu Karlovy university, kterou absolvoval v roce 1921. V témže roce se oženil a s manželkou provozovali lékařskou praxi na Zbraslavi. V roce 1929 se Vančura lékařské praxe vzdal, aby se mohl plně věnovat literatuře.
Vančura byl prvním předsedou avantgardního uměleckého spolku Devětsil, založeného v roce 1920. Cestoval do Francie a Sovětského svazu a spolupracoval s komunistickým hnutím, avšak v roce 1929 se postavil proti novému vedení a byl z KSČ vyloučen. Ve 30. letech působil v nakladatelství Družstevní práce.
Jeho první literární pokusy pocházejí z gymnáziálních let, ale významnější díla vznikala až od konce 20. let. Příspěvky publikoval v různých časopisech a novinách, například v Nebojsa, Rudém právu a Kmeni. Vančurova tvorba se vyznačuje snahou o osvobození lidské přirozenosti a aktivity. Experimentoval s formou prózy a jeho jazyk je charakteristický kombinací archaismů, biblické češtiny a hovorové řeči, s inspirací v evropské románové tradici, expresionismu a dadaismu.
Během okupace se Vančura zapojil do odboje. V květnu 1942 byl zatčen a 1. června téhož roku popraven za stanného práva.
Source: ld.johanesville.net