Ludvík Vaculík

Literární tvorba Ludvíka Vaculíka, syna tesaře a absolventa kurzů firmy Baťa ve Zlíně (1941-43) a Vysoké školy politické a sociální (1950), si získala pozornost čtenářů v 60. letech díky své silné sociální kritice. Po práci v rozhlase (od 1959) nastoupil v roce 1965 do redakce Listu, klíčového periodika reformní inteligence. Již dříve se pokusil o prózu s novelou *Na farmě mládeže* (1958) a románem *Rušný dům* (1963). Skutečný literární průlom však přišel s politicky nekonformní novelou *Sekyra* (1966), inspirovanou osudem jeho otce, která se zabývá tématem zneužití idealismu pro uchopení moci. Václav Černý ji označil za román téměř velkého rozsahu. Vaculík byl aktivní i během pražského jara, kdy na sjezdu spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že za dvacet let nebyly v zemi vyřešeny žádné lidské problémy, což vedlo k jeho vyloučení z KSČ. V červnu 1968 publikoval v *Literárních novinách* eseje *Dva tisíce slov*, v nichž analyzoval totalitní režim KSČ a vyzval k demokratické změně zdola. Tento text byl normalizací označen za kontrarevoluční a Vaculík se stal jedním z nejperzekvovaných spisovatelů.

Jeho hororová próza *Morčata* (1969) nemohla v tehdejší době vyjít v Československu (vydána v Torontu 1977) a Vaculík se začal intenzivně věnovat šíření samizdatové literatury. Od počátku 70. let vedl samizdatovou edici Petlice, která vydala stovky zakázaných knih domácích autorů. V roce 1975 se vrátil k psaní fejetonů (po krátkém působení ve *Filmových a televizních novinách* na přelomu 60. a 70. let, knižně 1991 jako *Stará dáma se baví*). Pravidelně psal fejetony, které navazovaly na tradici Nerudy a Čapka. Václav Havel o nich napsal, že se jedná o osobitý žánr, v němž se obecné úvahy, osobní dojmy a aktuální události propojují do uměleckých mikrostruktur s mimořádným účinkem. Po roce 1989 byly tyto fejetony vydány ve sbornících *Jaro je tady* a *Srpnový rok*.

Vaculík byl jedním ze zakladatelů Charty 77 a následně vystaven silnému tlaku Státní bezpečnosti. Od ledna 1979 do února 1980 psal materiál pro svůj nejvýznamnější text, knihu "deníkové fikce" *Český snář* (vydána v Torontu 1983, v Brně 1990). Tento komplexní text, v němž autor zkoumá svou identitu, je považován za silné svědectví o životě v totalitních Čechách. Reakce na *Český snář* shromáždil ve sborníku *Hlasy nad rukopisem Českého snáře*. Jeho kniha *Jak se dělá chlapec* (1993) je rovněž založena na deníkových záznamech, ale zaměřuje se na intimnější témata.

I po roce 1989 zůstal Vaculík často kritickým a nekonformním hlasem, vyznačujícím se myšlenkovou hloubkou, celistvostí a jazykovou vytříbeností. Zemřel 6. června 2015.