Pavel Tigrid
1917 - 2003
česká
not rated
My rating
Pavel Tigrid, vlastním jménem Pavel Schönfeld (*27. října 1917 Praha – †31. srpna 2003 Héricy, Francie), byl významný český spisovatel, publicista a politik. Patřil k předním představitelům českého protikomunistického exilu a v letech 1994–1996 působil jako ministr kultury České republiky. Svůj pseudonym si zvolil podle řeky Tigrid jako vzpomínku na školní hodiny zeměpisu a dějepisu v Semilech.
V Praze studoval práva a projevoval zájem o divadlo a literaturu. Po okupaci v březnu 1939 emigroval přes Německo a Francii do Londýna, kde během druhé světové války pracoval jako hlasatel a redaktor v československém vysílání BBC. Po návratu do Prahy v roce 1945 krátce působil na ministerstvu zahraničních věcí a následně řídil týdeník Obzory a časopis Vývoj.
Po únoru 1948 odešel znovu do exilu, nejprve do Mnichova, kde se stal programovým ředitelem československého vysílání Svobodné Evropy, a později v roce 1952 do USA. Živil se jako novinář, číšník a zaměstnanec nakladatelství.
V roce 1956 začal v reakci na události v Maďarsku vydávat čtvrtletník „Svědectví“, který v roce 1959 přesunul s rodinou do Paříže na pozvání nakladatele Walkera. V té době již byli držitelé amerického občanství. „Svědectví“ bylo financováno z rozpočtu CIA, což Tigrid po sametové revoluci nezveřejnil. V Paříži udržoval kontakty i s informátorem z prostředí KSČ, který mu předával důležité interní informace. Zde se také poprvé setkal s Václavem Havlem.
„Svědectvím“, které si získávalo stále větší čtenářskou základnu včetně komunistů, se Tigrid významně podílel na přípravě Pražského jara v roce 1968.
Až do konce života externě spolupracoval se Svobodnou Evropou, odkud ostře kritizoval komunistický režim s typickým humorem a sarkasmem. Dlouhodobě spolupracoval se Zdeňkem Mastníkem a jeho londýnským knihkupectvím. Pro představitele KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje.
Ve vysílání Svobodné Evropy se věnoval publicistickým žánrům, projevům a komentářům k aktuálním událostem, například k procesům s Rudolfem Slánským a Miladou Horákovou.
Po Sametové revoluci se vrátil do Československa na pozvání prezidenta Václava Havla 28. prosince 1989 a v roce 1994 se stal ministrem kultury v první Klausově vládě, nominovaný KDU-ČSL.
V roce 2003 se rozhodl pro eutanázii a přestal brát životně důležité léky.
Ocenění:
1990 – Velká cena za exilovou literaturu od Bavorské akademie krásných umění.
1992 – Řád čestné legie (Ordre national de la Légion d'honneur).
1993 – Čestný doktorát sociálních věd Univerzity Karlovy „za mimořádné zásluhy v zápase o lidská práva, v zápase opřeném o tradiční hodnoty evropské civilizace“.
1994 – Pamětní medaile Edvarda Beneše.
1995 – Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
2000 – Velký kříž s hvězdou Řádu Za zásluhy (Německo).
2000 – Cena Ferdinanda Peroutky.
2000 – Cena Nadace Pangea za úsilí o nápravu věcí lidských.
V Praze studoval práva a projevoval zájem o divadlo a literaturu. Po okupaci v březnu 1939 emigroval přes Německo a Francii do Londýna, kde během druhé světové války pracoval jako hlasatel a redaktor v československém vysílání BBC. Po návratu do Prahy v roce 1945 krátce působil na ministerstvu zahraničních věcí a následně řídil týdeník Obzory a časopis Vývoj.
Po únoru 1948 odešel znovu do exilu, nejprve do Mnichova, kde se stal programovým ředitelem československého vysílání Svobodné Evropy, a později v roce 1952 do USA. Živil se jako novinář, číšník a zaměstnanec nakladatelství.
V roce 1956 začal v reakci na události v Maďarsku vydávat čtvrtletník „Svědectví“, který v roce 1959 přesunul s rodinou do Paříže na pozvání nakladatele Walkera. V té době již byli držitelé amerického občanství. „Svědectví“ bylo financováno z rozpočtu CIA, což Tigrid po sametové revoluci nezveřejnil. V Paříži udržoval kontakty i s informátorem z prostředí KSČ, který mu předával důležité interní informace. Zde se také poprvé setkal s Václavem Havlem.
„Svědectvím“, které si získávalo stále větší čtenářskou základnu včetně komunistů, se Tigrid významně podílel na přípravě Pražského jara v roce 1968.
Až do konce života externě spolupracoval se Svobodnou Evropou, odkud ostře kritizoval komunistický režim s typickým humorem a sarkasmem. Dlouhodobě spolupracoval se Zdeňkem Mastníkem a jeho londýnským knihkupectvím. Pro představitele KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje.
Ve vysílání Svobodné Evropy se věnoval publicistickým žánrům, projevům a komentářům k aktuálním událostem, například k procesům s Rudolfem Slánským a Miladou Horákovou.
Po Sametové revoluci se vrátil do Československa na pozvání prezidenta Václava Havla 28. prosince 1989 a v roce 1994 se stal ministrem kultury v první Klausově vládě, nominovaný KDU-ČSL.
V roce 2003 se rozhodl pro eutanázii a přestal brát životně důležité léky.
Ocenění:
1990 – Velká cena za exilovou literaturu od Bavorské akademie krásných umění.
1992 – Řád čestné legie (Ordre national de la Légion d'honneur).
1993 – Čestný doktorát sociálních věd Univerzity Karlovy „za mimořádné zásluhy v zápase o lidská práva, v zápase opřeném o tradiční hodnoty evropské civilizace“.
1994 – Pamětní medaile Edvarda Beneše.
1995 – Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.
2000 – Velký kříž s hvězdou Řádu Za zásluhy (Německo).
2000 – Cena Ferdinanda Peroutky.
2000 – Cena Nadace Pangea za úsilí o nápravu věcí lidských.
Source: cs.wikipedia.org