Alfred Technik

Byl prozaikem, autorem reportáží a rozhlasových dokumentů, a také filmovým scénáristou. Pocházel ze zámečnické rodiny. Vystudoval obecnou školu v Jičíně, dvě třídy měšťanské školy v Tanvaldu a poté pokračoval na reálce v Turnově, kde v roce 1934 maturoval. Na ČVUT v Praze studoval zeměměřičství a získal inženýrský titul v roce 1945.

V době uzavření vysokých škol (1939–45) pracoval v Československém rozhlase jako reportér, později jako redaktor a nakonec jako zástupce vedoucího vzdělávacího odboru. V roce 1952, kvůli zdravotním problémům způsobeným přepracováním, přešel do stavební kanceláře Československého rozhlasu, později Spojprojektu. Od roku 1968 působil jako tiskový tajemník Federálního výboru pro pošty a komunikace a zároveň od roku 1969 na poloviční úvazek jako odborný asistent na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK (přejmenované v roce 1972 na Fakultu žurnalistiky). V roce 1973 se stal vedoucím katedry rozhlasu, v roce 1974 byl jmenován mimořádným profesorem a zastával funkci proděkana pro politicko-výchovnou práci. V roce 1980 odešel do důchodu.

Literárně debutoval v roce 1929 básní ve Studentském časopise a následně publikoval poezii, prózu a především reportáže v různých periodikách, jako byly Lidové noviny, Národní práce, Český dělník, Květy a Mladý svět. Pro rozhlas vytvořil přibližně 1500 pořadů reportážního či dokumentárního charakteru a příležitostně se podílel na dokumentárních pořadech pro film a televizi. Podle své reportáže Muži pod Prahou napsal scénář stejnojmenného dokumentárního filmu (1948, režie Václav Švarc), podle románu Svárov scénář filmu Pavlínka (1974, režie Karel Kachyňa, scénář Karel Kachyňa a Ivan Urban) a podle románu Mlýn na ponorné řece byl natočen film Ďáblova past (1961, režie František Vláčil, scénář František A. Dvořák a Miloš Václav Kratochvíl).

Ve svých prózách, s výjimkou povídek o lovu a lesnictví (Zelený zápisník), se Technik zaměřoval na životní osudy lidí z nejnižších společenských vrstev, často na jejich okrajové a kuriózní situace. Již jeho prvotina, baladicky laděný román Tuláci věčné krve (vydán v upravené podobě až v 50. letech), vypráví o Romech a jejich způsobu života, který autor poznal v okolí svého rodiště. Jako oslava těžké a nedoceněné práce se jeví beletrizované reportážní pásmo ze 40. let o pražských stokařích Muži pod Prahou a volně rozvíjená próza o tunelářích Barabové. Znalosti a zkušenosti z měření podzemních prostor využil v románu z konce 18. století, jehož hrdinou je chudý muž žijící u ponorné řeky a prozkoumávající labyrint krasových jeskyní (Mlýn na ponorné řece). Do rodného kraje se vrátil románem o svárovské stávce z roku 1870, v němž se jeho sociální cítění projevilo v tragickém osudu patnáctileté dělnice (Svárov).