Jan Švankmajer
1934
česká
not rated
My rating
Jan Švankmajer (*3.9.1934) studoval na pražské VŠUP a loutkové katedře AMU, kde se seznámil s Jurajem Herzem. V roce 1958 se poprvé podílel na filmu – loutkové inscenaci Johannes Doktor Faust v režii Radoka. Následně působil v Černém divadle a Laterně magice a v roce 1960 spoluzakládal Divadlo masek, které bylo součástí Semaforu, ale již v roce 1962 zrušeno na popud Jiřího Suchého.
V roce 1964 natočil svůj první film Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, který již obsahoval typické prvky jeho tvorby – dynamickou montáž a kombinaci živého herce s animovanými předměty. Od té doby se stále více věnoval filmu a jeho snímky získaly mezinárodní ocenění a vyvolaly odborné diskuse, i když je sám Švankmajer vnímal jako manýristické. V 60. letech natočil dva filmy v rakouské produkci, prakticky bez štábu.
V roce 1970 se seznámil s Vratislavem Effenbergerem, vůdcem Surrealistické skupiny, a stal se s manželkou jejím členem.
Po nástupu normalizace byla Švankmajerovi tvůrčí práce ztěžována a v letech 1972–1979 mu bylo zakázáno natáčet filmy kvůli odmítnutí kompromisů při postprodukci Otrantského zámku. V této době se věnoval scénografii v Činoherním klubu a spolupracoval na filmech Oldřicha Lipského (Adéla ještě nevečeřela) a Juraje Herze (Deváté srdce). Po ukončení zákazu zfilmoval dvě povídky Edgara Allana Poea – Zánik domu Usherů a Kyvadlo, jáma a naděje, s motivy Villierse de l’Isle Adama.
V roce 1982 natočil Možnosti dialogu, které byly úspěšné na festivalech a oceněny kritikou, ale odsoudily je i kulturní představitelé a Švankmajer opět nesměl natáčet v Krátkém filmu Praha. Proto odešel do Bratislavy a natočil film Do pivnice (1983).
Za film Možnosti dialogu získal v roce 1983 Velkou cenu a cenu mezinárodní kritiky na festivalu v Annecy, kde proběhla i přehlídka jeho filmů z 60. let.
V roce 1988 natočil ve švýcarské produkci animovanou fantazii Něco z Alenky, která měla úspěch v zahraničí.
V roce 1990 natočil politickou grotesku Konec stalinismu v Čechách a v roce 1992 krátký film Jídlo, ve kterém se zabýval svými gastronomickými obsesemi.
V roce 1992 založil s Jaromírem Kallistou produkční společnost Athanor v Knovízi. Zde vznikly další filmy, včetně Lekce Faust (1994) s Petrem Čepkem v hlavní roli, za kterou Čepka in memoriam ocenili Českým lvem. V roce 1996 natočil Švankmajer film Spiklenci slasti, který groteskně nahlíží na problematiku sexuálních úchylek. Komedie Otesánek mu vynesla Českého lva za nejlepší film a nejlepší výtvarný počin (společně s Evou Švankmajerovou).
V roce 2004 se konala úspěšná bilanční výstava Jídlo v Jízdárně Pražského hradu. V roce 2005 měl premiéru film Šílení, inspirovaný Markýzem de Sade a povídkami Edgara Allana Poea, s Janem Třískou v hlavní roli. Eva Švankmajerová získala in memoriam Českého lva za výtvarnou koncepci a plakát k tomuto filmu, na kterém spolupracovala i jejich dcera Veronika Hrubá.
Jan Švankmajer se aktivně účastní seancí Surrealistické skupiny, je předsedou redakční rady revue Analogon, do které přispívá, a plánuje zfilmovat některé své starší scénáře.
Jan Švankmajer byl ženatý s Evou Švankmajerovou a jejich syn Václav Švankmajer je také animátor.
V roce 1964 natočil svůj první film Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara, který již obsahoval typické prvky jeho tvorby – dynamickou montáž a kombinaci živého herce s animovanými předměty. Od té doby se stále více věnoval filmu a jeho snímky získaly mezinárodní ocenění a vyvolaly odborné diskuse, i když je sám Švankmajer vnímal jako manýristické. V 60. letech natočil dva filmy v rakouské produkci, prakticky bez štábu.
V roce 1970 se seznámil s Vratislavem Effenbergerem, vůdcem Surrealistické skupiny, a stal se s manželkou jejím členem.
Po nástupu normalizace byla Švankmajerovi tvůrčí práce ztěžována a v letech 1972–1979 mu bylo zakázáno natáčet filmy kvůli odmítnutí kompromisů při postprodukci Otrantského zámku. V této době se věnoval scénografii v Činoherním klubu a spolupracoval na filmech Oldřicha Lipského (Adéla ještě nevečeřela) a Juraje Herze (Deváté srdce). Po ukončení zákazu zfilmoval dvě povídky Edgara Allana Poea – Zánik domu Usherů a Kyvadlo, jáma a naděje, s motivy Villierse de l’Isle Adama.
V roce 1982 natočil Možnosti dialogu, které byly úspěšné na festivalech a oceněny kritikou, ale odsoudily je i kulturní představitelé a Švankmajer opět nesměl natáčet v Krátkém filmu Praha. Proto odešel do Bratislavy a natočil film Do pivnice (1983).
Za film Možnosti dialogu získal v roce 1983 Velkou cenu a cenu mezinárodní kritiky na festivalu v Annecy, kde proběhla i přehlídka jeho filmů z 60. let.
V roce 1988 natočil ve švýcarské produkci animovanou fantazii Něco z Alenky, která měla úspěch v zahraničí.
V roce 1990 natočil politickou grotesku Konec stalinismu v Čechách a v roce 1992 krátký film Jídlo, ve kterém se zabýval svými gastronomickými obsesemi.
V roce 1992 založil s Jaromírem Kallistou produkční společnost Athanor v Knovízi. Zde vznikly další filmy, včetně Lekce Faust (1994) s Petrem Čepkem v hlavní roli, za kterou Čepka in memoriam ocenili Českým lvem. V roce 1996 natočil Švankmajer film Spiklenci slasti, který groteskně nahlíží na problematiku sexuálních úchylek. Komedie Otesánek mu vynesla Českého lva za nejlepší film a nejlepší výtvarný počin (společně s Evou Švankmajerovou).
V roce 2004 se konala úspěšná bilanční výstava Jídlo v Jízdárně Pražského hradu. V roce 2005 měl premiéru film Šílení, inspirovaný Markýzem de Sade a povídkami Edgara Allana Poea, s Janem Třískou v hlavní roli. Eva Švankmajerová získala in memoriam Českého lva za výtvarnou koncepci a plakát k tomuto filmu, na kterém spolupracovala i jejich dcera Veronika Hrubá.
Jan Švankmajer se aktivně účastní seancí Surrealistické skupiny, je předsedou redakční rady revue Analogon, do které přispívá, a plánuje zfilmovat některé své starší scénáře.
Jan Švankmajer byl ženatý s Evou Švankmajerovou a jejich syn Václav Švankmajer je také animátor.
Source: wiki