Jan Skácel
1922 - 1989
česká
not rated
My rating
Jan Skácel (* 7.2.1922, † 7.11.1989) se narodil ve Vnorovech u Strážnice v rodině učitele. Vzdělání získal na gymnáziích v Břeclavi a Brně-Králově Poli, kde také maturoval. Během války byl nasazen na stavbách v Rakousku. Od roku 1948 působil jako redaktor kulturní rubriky brněnských novin Rovnost, ale v roce 1952 musel odejít a po krátkém období dělnické práce nastoupil v roce 1953 do literárně-dramatického oddělení brněnského rozhlasu. V letech 1963–1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Po jeho zrušení v 70. letech se plně věnoval literatuře.
Literární debut zaznamenal v roce 1938 ve Studentském časopise. Po válce se věnoval poezii, publicistice i rozhlasové tvorbě. Jeho první kniha, sbírka Kolik příležitostí má růže (1957), představila již zralého básníka. Následující sbírky Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) čerpají inspiraci z baladičnosti a hodnot folklóru. Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířeně 1966) je soubor krátkých recenzí, psaných v té době pro časopis Host a Československý rozhlas. V dalších dílech z 60. let (Smuténka, 1965, Metličky, 1968) autor opouští volný verš a obrací se i k tradičním formám strof a veršů.
V období normalizace mohl Jan Skácel publikovat pouze v samizdatu, a to jak samostatné knihy, tak příspěvky ve sbornících a antologiích. V 80. letech vyšly v Jazzové sekci jeho fejetony, dříve otisknuté v Hostu do domu, pod názvem Malé recenze. Až v roce 1981 se jeho dílo opět objevilo v oficiálním vydání: vyšla sbírka Dávné proso, následovaná Naděje s bukovými křídly (1983), která zahrnovala dvě knihy vydané dříve v zahraničí (Chyba broskví, Toronto 1978, a Oříšky pro černého papouška, Hamburk 1980). Tato sbírka obsahovala čtyřverší, návraty do kraje dětství a ozvěny moravských písní. V 80. letech dále vyšly Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988), a také knihy poezie pro děti: Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988), inspirované dílem Josefa Čapka, a Uspávanky (1983) s lyrickými básněmi s epickými prvky a tradičními pohádkovými motivy.
V 80. letech spolupracoval Jan Skácel s divadly: několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola, v Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa bylo uvedeno ve Státním divadle v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.
Jan Skácel zemřel koncem roku 1989 v Brně. Posmrtně vyšly básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).
Přestože byl doma umlčován oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění: Petrarkovu cenu v Itálii a cenu Vilenica 89 od Svazu slovinských spisovatelů. U nás byl oceněn až po smrti, v roce 1992 Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal in memoriam čestným občanem Brna.
Tvorbu Jana Skácela charakterizuje hluboké vědomí mravnosti, které v tíživé době 70. a 80. let vyústilo až v projevy existenciální úzkosti. Jeho básně jsou charakteristické úsporným výrazem, originální metaforou, zachycením atmosféry okamžiku a citem pro archetypálnost situací. Autor si vážil lidové tradice, která kontrastuje s povrchností, spěchem a utilitarismem moderního života.
Literární debut zaznamenal v roce 1938 ve Studentském časopise. Po válce se věnoval poezii, publicistice i rozhlasové tvorbě. Jeho první kniha, sbírka Kolik příležitostí má růže (1957), představila již zralého básníka. Následující sbírky Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) čerpají inspiraci z baladičnosti a hodnot folklóru. Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířeně 1966) je soubor krátkých recenzí, psaných v té době pro časopis Host a Československý rozhlas. V dalších dílech z 60. let (Smuténka, 1965, Metličky, 1968) autor opouští volný verš a obrací se i k tradičním formám strof a veršů.
V období normalizace mohl Jan Skácel publikovat pouze v samizdatu, a to jak samostatné knihy, tak příspěvky ve sbornících a antologiích. V 80. letech vyšly v Jazzové sekci jeho fejetony, dříve otisknuté v Hostu do domu, pod názvem Malé recenze. Až v roce 1981 se jeho dílo opět objevilo v oficiálním vydání: vyšla sbírka Dávné proso, následovaná Naděje s bukovými křídly (1983), která zahrnovala dvě knihy vydané dříve v zahraničí (Chyba broskví, Toronto 1978, a Oříšky pro černého papouška, Hamburk 1980). Tato sbírka obsahovala čtyřverší, návraty do kraje dětství a ozvěny moravských písní. V 80. letech dále vyšly Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988), a také knihy poezie pro děti: Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988), inspirované dílem Josefa Čapka, a Uspávanky (1983) s lyrickými básněmi s epickými prvky a tradičními pohádkovými motivy.
V 80. letech spolupracoval Jan Skácel s divadly: několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola, v Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa bylo uvedeno ve Státním divadle v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.
Jan Skácel zemřel koncem roku 1989 v Brně. Posmrtně vyšly básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).
Přestože byl doma umlčován oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění: Petrarkovu cenu v Itálii a cenu Vilenica 89 od Svazu slovinských spisovatelů. U nás byl oceněn až po smrti, v roce 1992 Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal in memoriam čestným občanem Brna.
Tvorbu Jana Skácela charakterizuje hluboké vědomí mravnosti, které v tíživé době 70. a 80. let vyústilo až v projevy existenciální úzkosti. Jeho básně jsou charakteristické úsporným výrazem, originální metaforou, zachycením atmosféry okamžiku a citem pro archetypálnost situací. Autor si vážil lidové tradice, která kontrastuje s povrchností, spěchem a utilitarismem moderního života.
Source: ld.johanesville.net