Dagmar Šimková
1929 - 1995
česká
not rated
My rating
Narodila se v pražské rodině bankéře Jaroslava Šimka a jeho ženy Marty. V Písku, kde si otec ve 20. letech nechal postavit vilu, Dagmar se svou o osm let starší sestrou Martou prožila dětství a mládí. Ve 40. letech začala Dagmar studovat písecké gymnázium. Na konci války ji v Písku nečekaně postihl otcův odchod ze života. Tato tragédie ji šokovala a lékaři jí doporučili změnu prostředí. Proto dva roky studovala v Ústavu anglických panen na zámku Štěkeň, který spravovaly řádové sestry Congregatio Jesu. Zde se učila společenskému chování, etiketu, hře na klavír a cizím jazykům – angličtině, francouzštině a němčině. V roce 1949 byl zámek vyvlastněn.
Po komunistickém převratu v roce 1948 se život rodiny zásadně změnil. Do vily se nastěhovali cizí lidé a Šimkovým zůstala k dispozici pouze jedna místnost. Kuchyň sdíleli se všemi nájemníky.
Ve školním roce 1948/1949 se Dagmar zapsala na pražskou filozofickou fakultu, ale kvůli "buržoaznímu původu" jí bylo studium odepřeno.
V roce 1950 uprchla sestra Marta do Austrálie, kde našla nový domov. Dagmar pracovala jako ošetřovatelka v písecké nemocnici a ve volném čase psala a roznášela protirežimní letáky. Vytvořila také několik satirických plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého.
V říjnu 1952 ji zatkla StB, obviněna z šíření letáků, tvorby posměšných plakátů a z poskytnutí úkrytu kamarádům, kteří dezertovali z vojny a chtěli se dostat na Západ. Krátce poté byla zatčena i její matka, která byla odsouzena na 11 let, propuštěna však byla po 7 letech na amnestii. Rodině byl zabaven veškerý majetek a vila byla obsazena.
V únoru 1954 ji krajský soud odsoudil za "protistátní činnost" na 8 let vězení. Po odvolání prokurátora vrchní soud trest zvýšil na 15 let. Útěkem z věznice Želiezovce se trest prodloužil na 18 let. Během věznění prošla Dagmar kromě Želiezovců také věznicemi v Opavě, Českých Budějovicích, Písku a Praze na Pankráci. V pardubické věznici se sblížila s Růženou Vackovou, Irenou Vlachovou a Dagmar Skálovou, s nimiž si navzájem doplňovaly vzdělání.
V roce 1966 byla propuštěna na svobodu. S matkou se nemohly do vily vrátit a žily v Písku v jednopokojovém bytě. Dagmar pracovala v sodovkárně, z platu jí však byly strhávány peníze za neodpracované neděle ve vězení.
Na jaře 1968 se podílela na založení K 231. Po srpnové okupaci odjela s matkou do australského města Perth za sestrou Martou, poté co doplatila všechny dluhy za neodpracované neděle.
V letech 1968–1969 vystudovala v Austrálii dvě vysoké školy, získala titul bakaláře svobodných umění a později vystudovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii. Absolvovala kurz pro manekýnky a kaskadéry, naučila se techniku smaltovaných obrazů, s nimiž vystavovala, a pracovala jako terapeutka ve věznici. Od roku 1969 se angažovala v Amnesty International.
Po roce 1989 několikrát navštívila Československo.
Dagmar Šimková zemřela 24. února 1995 na rakovinu. Její popel byl rozprášen v parku v australském Perthu.
Po komunistickém převratu v roce 1948 se život rodiny zásadně změnil. Do vily se nastěhovali cizí lidé a Šimkovým zůstala k dispozici pouze jedna místnost. Kuchyň sdíleli se všemi nájemníky.
Ve školním roce 1948/1949 se Dagmar zapsala na pražskou filozofickou fakultu, ale kvůli "buržoaznímu původu" jí bylo studium odepřeno.
V roce 1950 uprchla sestra Marta do Austrálie, kde našla nový domov. Dagmar pracovala jako ošetřovatelka v písecké nemocnici a ve volném čase psala a roznášela protirežimní letáky. Vytvořila také několik satirických plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého.
V říjnu 1952 ji zatkla StB, obviněna z šíření letáků, tvorby posměšných plakátů a z poskytnutí úkrytu kamarádům, kteří dezertovali z vojny a chtěli se dostat na Západ. Krátce poté byla zatčena i její matka, která byla odsouzena na 11 let, propuštěna však byla po 7 letech na amnestii. Rodině byl zabaven veškerý majetek a vila byla obsazena.
V únoru 1954 ji krajský soud odsoudil za "protistátní činnost" na 8 let vězení. Po odvolání prokurátora vrchní soud trest zvýšil na 15 let. Útěkem z věznice Želiezovce se trest prodloužil na 18 let. Během věznění prošla Dagmar kromě Želiezovců také věznicemi v Opavě, Českých Budějovicích, Písku a Praze na Pankráci. V pardubické věznici se sblížila s Růženou Vackovou, Irenou Vlachovou a Dagmar Skálovou, s nimiž si navzájem doplňovaly vzdělání.
V roce 1966 byla propuštěna na svobodu. S matkou se nemohly do vily vrátit a žily v Písku v jednopokojovém bytě. Dagmar pracovala v sodovkárně, z platu jí však byly strhávány peníze za neodpracované neděle ve vězení.
Na jaře 1968 se podílela na založení K 231. Po srpnové okupaci odjela s matkou do australského města Perth za sestrou Martou, poté co doplatila všechny dluhy za neodpracované neděle.
V letech 1968–1969 vystudovala v Austrálii dvě vysoké školy, získala titul bakaláře svobodných umění a později vystudovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii. Absolvovala kurz pro manekýnky a kaskadéry, naučila se techniku smaltovaných obrazů, s nimiž vystavovala, a pracovala jako terapeutka ve věznici. Od roku 1969 se angažovala v Amnesty International.
Po roce 1989 několikrát navštívila Československo.
Dagmar Šimková zemřela 24. února 1995 na rakovinu. Její popel byl rozprášen v parku v australském Perthu.
Source: TOTALITA.cz, úvod ke knize Byly jsme tam taky