not rated
My rating
Václav Řezáč, vlastním jménem Václav Voňavka (5. května 1901 – 22. června 1956), byl významný český prozaik a publicista. Tvořil jak knihy pro mládež, tak psychologické romány. V roce 1920 se seznámil s Emou Řezáčovou (1903–1997), redaktorkou nakladatelství Karel Šolc, kterou si v roce 1923 vzal a přijal její příjmení. Z manželství vzešli synové Ivan (1924–1977), hudební skladatel, a Tomáš (1935–1992), novinář činný v normalizaci.
Narodil se v pražské chudinské čtvrti na Františku. Jeho otec, kočí, zemřel, když mu byly dva roky. Matka, původem z jihočeské vesnice, se živila praním a později jako domovnice. Po svém druhém sňatku se strojním zámečníkem zažíval s otčímem napjatý vztah, který se odrazil i do jeho tvorby (Větrná setba, Černé světlo). Za 1. světové války byl otčím na frontě a rodina se potýkala s finančními problémy, spoléhajíc se pouze na matčin výdělek.
V roce 1919 dokončil gymnázium a obchodní akademii. Následně v letech 1920–1940 pracoval jako úředník Statistického úřadu. Kvůli finanční situaci rodiny přivydělával literární a divadelní kritikou v časopisech Český svět a Eva, kde publikoval i své první povídky. V roce 1940 nastoupil jako redaktor Lidových novin.
Často pobýval na Kadaňsku, kde vlastnil starý železničářský domek v Rudné u Nejdku a později v Kadani. Zde ho zaujala silná německá menšina a sledoval aktivity hnutí Henleinovců a jejich prohitlerovské tendence. Tyto zkušenosti se staly inspirací pro jeho literární tvorbu.
Po 2. světové válce byl jako znalec místních poměrů pověřen ministrem informací, aby vypracoval zprávu o stavu pohraničí. Ve svých článcích poukazoval na sabotáž snahy o obnovení československého ovládnutí pohraničních oblastí ze strany místních Němců a považoval odsun za nezbytný pro zachování těchto území v rámci státu.
Ve 30. letech 20. století se prosadil jako spisovatel, jeho kniha Kluci, hurá za ním vycházela v roce 1933 na pokračování v nedělní příloze Lidových novin a setkala se s příznivou kritikou. V období Protektorátu napsal svá nejvýznamnější díla. V roce 1942 byl v Almanachu české knihy označen Lidovými novinami za jednoho z opomenutých představitelů „první gardy české literatury“. V letech 1940–1945 působil v Lidových novinách jako redaktor dětské rubriky a přispíval fejetony.
Po roce 1945 spolupracoval s Janem Drdou jako redaktor deníku Práce. V poválečném období byli Drda a Řezáč jedni z hlavních spisovatelských opor nového režimu a zastávali funkci místopředsedů Syndikátu českých spisovatelů. V květnu 1945 vedli tzv. revoluční výbor Syndikátu, který postupně vylučoval členy výboru i řadové členy. V únoru 1948 iniciovali vyloučení téměř všech nekomunistických členů výboru. Později ve Svazu československých spisovatelů působil Řezáč jako předseda sekce prozaiků.
Narodil se v pražské chudinské čtvrti na Františku. Jeho otec, kočí, zemřel, když mu byly dva roky. Matka, původem z jihočeské vesnice, se živila praním a později jako domovnice. Po svém druhém sňatku se strojním zámečníkem zažíval s otčímem napjatý vztah, který se odrazil i do jeho tvorby (Větrná setba, Černé světlo). Za 1. světové války byl otčím na frontě a rodina se potýkala s finančními problémy, spoléhajíc se pouze na matčin výdělek.
V roce 1919 dokončil gymnázium a obchodní akademii. Následně v letech 1920–1940 pracoval jako úředník Statistického úřadu. Kvůli finanční situaci rodiny přivydělával literární a divadelní kritikou v časopisech Český svět a Eva, kde publikoval i své první povídky. V roce 1940 nastoupil jako redaktor Lidových novin.
Často pobýval na Kadaňsku, kde vlastnil starý železničářský domek v Rudné u Nejdku a později v Kadani. Zde ho zaujala silná německá menšina a sledoval aktivity hnutí Henleinovců a jejich prohitlerovské tendence. Tyto zkušenosti se staly inspirací pro jeho literární tvorbu.
Po 2. světové válce byl jako znalec místních poměrů pověřen ministrem informací, aby vypracoval zprávu o stavu pohraničí. Ve svých článcích poukazoval na sabotáž snahy o obnovení československého ovládnutí pohraničních oblastí ze strany místních Němců a považoval odsun za nezbytný pro zachování těchto území v rámci státu.
Ve 30. letech 20. století se prosadil jako spisovatel, jeho kniha Kluci, hurá za ním vycházela v roce 1933 na pokračování v nedělní příloze Lidových novin a setkala se s příznivou kritikou. V období Protektorátu napsal svá nejvýznamnější díla. V roce 1942 byl v Almanachu české knihy označen Lidovými novinami za jednoho z opomenutých představitelů „první gardy české literatury“. V letech 1940–1945 působil v Lidových novinách jako redaktor dětské rubriky a přispíval fejetony.
Po roce 1945 spolupracoval s Janem Drdou jako redaktor deníku Práce. V poválečném období byli Drda a Řezáč jedni z hlavních spisovatelských opor nového režimu a zastávali funkci místopředsedů Syndikátu českých spisovatelů. V květnu 1945 vedli tzv. revoluční výbor Syndikátu, který postupně vylučoval členy výboru i řadové členy. V únoru 1948 iniciovali vyloučení téměř všech nekomunistických členů výboru. Později ve Svazu československých spisovatelů působil Řezáč jako předseda sekce prozaiků.
Source: spisovatele.cz; cs.wikipedia.org