Jan Patočka
1907 - 1977
česká
not rated
My rating
Jan Patočka (1. 6. 1907 Turnov – 13. 3. 1977 Praha) byl významným představitelem fenomenologické filosofie.
V letech 1925–1932 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pařížské Sorbonně a znovu na Karlově univerzitě, přičemž se v roce 1928 v Paříži poprvé setkal s Edmundem Husserlem. Po úspěšné obhajobě disertační práce *Pojem evidence* v roce 1932 získal doktorát filosofie. Následně dva roky studoval na německých univerzitách, kde se dále rozvíjel jeho zájem o Husserlovu fenomenologii, která zásadně ovlivnila jeho filosofické směřování. Zde také navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem.
V letech 1934–1944 působil jako profesor na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal sekretářem *Cirole philosophique de Prague*, centra pro intelektuály uprchlé z fašistického Německa, a v roce 1936 sekretářem Jednoty filosofické.
V roce 1936 habilitoval prací *Přirozený svět jako filosofický problém*, která měla významný dopad na české filosofické prostředí. Od roku 1937 redigoval časopis *Česká mysl*, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po Husserlově smrti v roce 1938 se zasadil o záchranu jeho pozůstalosti.
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 učil na gymnáziu a připravoval učebnice pro budoucí studenty. Během konce války byl nasazen na stavbu. V roce 1945 se vrátil na Univerzitu Karlovu a později působil v Ústavu T. G. Masaryka a ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde se podílel na přípravě prvního vydání Komenského *Všenápravy*.
Od roku 1964 působil jako editor ve Filosofickém ústavu AV, přednášel ve Francii a Německu. V roce 1968 se znovu vrátil na UK a byl jmenován profesorem, ale v roce 1972 byl penzionován. Jeho bytové semináře se staly důležitou platformou pro intelektuální život v 70. letech.
Hledal mravní základy v době, kdy byly zpochybňovány. Své filosofické myšlenky o vztahu jedince k nadosobnímu řádu a o povinnosti angažovat se pro společné dobro mohl plně rozvinout až s vznikem Charty 77, jejímž se stal jedním z prvních mluvčích. Svými texty pro Chartu 77 jí vtiskl silný občanský a mravní rozměr, včetně úvahy „O povinnosti bránit se proti bezpráví“. Vždy se řídil svým svědomím a zastával názory, které považoval za správné, a podporoval lidi v tísni, což s sebou neslo riziko pro něj i jeho rodinu.
Po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem byl zatčen Státní bezpečností a podroben dlouhým výslechům. Po jedenáctihodinovém výslechu utrpěl mozkovou mrtvici, na následky které po několika dnech v nemocnici zemřel. Jeho pohřeb se stal projevem odporu proti totalitnímu režimu, který se snažil zabránit důstojnému rozloučení.
Po celý život považoval za svou hlavní povinnost věrnost svému povolání. K otázkám lidské společnosti se stavěl ne jako politik, ale jako filosof, který je vnímá jako zásadní filosofický problém.
V letech 1925–1932 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pařížské Sorbonně a znovu na Karlově univerzitě, přičemž se v roce 1928 v Paříži poprvé setkal s Edmundem Husserlem. Po úspěšné obhajobě disertační práce *Pojem evidence* v roce 1932 získal doktorát filosofie. Následně dva roky studoval na německých univerzitách, kde se dále rozvíjel jeho zájem o Husserlovu fenomenologii, která zásadně ovlivnila jeho filosofické směřování. Zde také navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem.
V letech 1934–1944 působil jako profesor na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal sekretářem *Cirole philosophique de Prague*, centra pro intelektuály uprchlé z fašistického Německa, a v roce 1936 sekretářem Jednoty filosofické.
V roce 1936 habilitoval prací *Přirozený svět jako filosofický problém*, která měla významný dopad na české filosofické prostředí. Od roku 1937 redigoval časopis *Česká mysl*, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po Husserlově smrti v roce 1938 se zasadil o záchranu jeho pozůstalosti.
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 učil na gymnáziu a připravoval učebnice pro budoucí studenty. Během konce války byl nasazen na stavbu. V roce 1945 se vrátil na Univerzitu Karlovu a později působil v Ústavu T. G. Masaryka a ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde se podílel na přípravě prvního vydání Komenského *Všenápravy*.
Od roku 1964 působil jako editor ve Filosofickém ústavu AV, přednášel ve Francii a Německu. V roce 1968 se znovu vrátil na UK a byl jmenován profesorem, ale v roce 1972 byl penzionován. Jeho bytové semináře se staly důležitou platformou pro intelektuální život v 70. letech.
Hledal mravní základy v době, kdy byly zpochybňovány. Své filosofické myšlenky o vztahu jedince k nadosobnímu řádu a o povinnosti angažovat se pro společné dobro mohl plně rozvinout až s vznikem Charty 77, jejímž se stal jedním z prvních mluvčích. Svými texty pro Chartu 77 jí vtiskl silný občanský a mravní rozměr, včetně úvahy „O povinnosti bránit se proti bezpráví“. Vždy se řídil svým svědomím a zastával názory, které považoval za správné, a podporoval lidi v tísni, což s sebou neslo riziko pro něj i jeho rodinu.
Po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem byl zatčen Státní bezpečností a podroben dlouhým výslechům. Po jedenáctihodinovém výslechu utrpěl mozkovou mrtvici, na následky které po několika dnech v nemocnici zemřel. Jeho pohřeb se stal projevem odporu proti totalitnímu režimu, který se snažil zabránit důstojnému rozloučení.
Po celý život považoval za svou hlavní povinnost věrnost svému povolání. K otázkám lidské společnosti se stavěl ne jako politik, ale jako filosof, který je vnímá jako zásadní filosofický problém.
Source: spisovatele.cz