Patrik Ouředník
1957
česká
not rated
My rating
Patrik Ouředník
* 23. 4. 1957, Praha
Český esejista, prozaik, básník a překladatel, který žije ve Francii od roku 1984.
Narodil se v Praze do rodiny českého lékaře a středoškolské profesorky francouzštiny, Francouzky italského původu, která se do Čech přistěhovala v roce 1949. Po základní škole v letech 1973–1983 pracoval v různých zaměstnáních – jako knihkupecký příručí, archivář, skladník, listonoš, dělník a sanitář. Současně se věnoval šachu. V roce 1984 emigroval do Francie, kde zpočátku působil jako šachový trenér a konzultant, později jako knihovník. V letech 1986–1998 redigoval a vedl literární rubriku čtvrtletníku L\'Autre Europe (Paříž). V letech 1991–1995 studoval dějiny idejí a dějiny náboženského myšlení jako volný posluchač. V roce 1992 založil Svobodnou univerzitu v Nouallaguetu, kde v letech 1995–2010 přednášel „prospěšné vědy“. V letech 2003–2007 vedl ediční řadu Smil: jazykem o jazyce v nakladatelství Paseka. Od roku 2010 se věnuje literatuře jako spisovatel z povolání. Jeho manželkou je překladatelka Olga Špilarová (*1951).
Publikuje od druhé poloviny sedmdesátých let. Jako překladatel debutoval v samizdatu sborníkem Boris Vian: Kroniky, texty, povídky (1978), který sám uspořádal, a oficiálně roku 1984 ve Světové literatuře s texty Jacquese Brela. Vlastní tvorbu začal uveřejňovat až po emigraci. V osmdesátých letech se podílel na vydávání Revue K a její knižní edice překlady české poezie do francouzštiny. Česky publikoval literární a společensko-kulturní články ve Svědectví (Paříž), francouzsky přispívá do řady periodik, včetně L’Autre Europe, kde v roce 1988 uspořádal soubor studií o vztahu spisovatele k moci L’Écrivain et le pouvoir. V roce 1990 připravil pro revue Plain Chant soubor pojednání o Vladimíru Holanovi. Po roce 1989 pravidelně přispívá do Souvislostí a příležitostně do Respektu, Lidových novin, Literárních novin, Nové Přítomnosti, Češtiny doma a ve světě, Kritické Přílohy Revolver Revue a dalších časopisů. Získal řadu ocenění, včetně Knihy roku Lidových novin za Europeanu (2001), Ceny Toma Stopparda (2013) a Státní ceny za literaturu (2014). Europeana je nejvíce překládanou českou knihou po roce 1989 a byla také dramatizována. Ouředník je autorem předmluv a doslovů, často ke knihám, které sám přeložil (Samuel Beckett, Raymond Queneau). – Používá pseudonymy Hana Letenská, Petr Sedlický, Petr Sedlecký, Patrick Collardeau a šifry P. O., P. T. O., P. T. T., P. S. a P. P. S.
Ouředník se proslavil vynalézavými překlady náročných děl francouzské literatury, jako jsou prózy Borise Viana, Beckettovo Čekání na Godota a díla Alfreda Jarryho, Henri Michauxe, Françoise Rabelaise (přičemž prezentoval i svůj vlastní překlad Rabelaisova Pojednání o případném pití vína...). Překládá také českou literaturu do francouzštiny, zejména poezii Vladimíra Holana, Jana Skácela a Ivana Wernische. Do povědomí vstoupil na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvěma slovníky. Ve Šmírbuchu jazyka českého představil nekonvenční slovní zásobu češtiny, hovorovou, argotickou a slangovou, jako protipól spisovného jazyka. Slovník Aniž jest co nového pod sluncem shromažďuje slova, úsloví a rčení biblického původu, často s proměněným významem. Oba slovníky spojuje zábavný výklad a přesah do sociologie a antropologie. O češtině v kontextu obecnějších problémů jazyka uvažuje v eseji Hledání ztraceného jazyka. Tematicky na ni navazuje rozsáhlejší práce Utopos to byl, kdo učinil mne ostrovem, která rekonstruuje dějiny myšlení prostřednictvím katalogu utopií. Výběr kratších textů shrnul do svazku Svobodný prostor jazyka, doplněného korespondenčními rozhovory.
Ouředníkova tvorba se vyznačuje důrazem na výrazovou stránku. Vedle básnických sbírek (Anebo, Neřkuli, Dům bosého) a pohádky (O princi Čekankovi...) jsou významné jeho vzpomínky s fiktivními prvky (Rok čtyřiadvacet), které se odehrávají v období do roku 1989 a evokují dobový ideologický jazyk. Metodou asambláže vytvořil v Europeana alternativní dějiny 20. století, které jsou pohledem zdola a odhalují křehkost konstrukce dějin. V knize Příhodná chvíle, 1855 se vyrovnává s marností snah překonat stereotypy při zakládání osad v Americe. Próza Ad acta je sarkastická výpověď o současné češtině. K beletrii se vrátil v knize Histoire de France. À notre chère disparue (Dějiny Francie. Naší drahé zesnulé) a divadelní hře Dnes a pozítří, v nichž reflektuje smysl civilizace a literární tvorby.
* 23. 4. 1957, Praha
Český esejista, prozaik, básník a překladatel, který žije ve Francii od roku 1984.
Narodil se v Praze do rodiny českého lékaře a středoškolské profesorky francouzštiny, Francouzky italského původu, která se do Čech přistěhovala v roce 1949. Po základní škole v letech 1973–1983 pracoval v různých zaměstnáních – jako knihkupecký příručí, archivář, skladník, listonoš, dělník a sanitář. Současně se věnoval šachu. V roce 1984 emigroval do Francie, kde zpočátku působil jako šachový trenér a konzultant, později jako knihovník. V letech 1986–1998 redigoval a vedl literární rubriku čtvrtletníku L\'Autre Europe (Paříž). V letech 1991–1995 studoval dějiny idejí a dějiny náboženského myšlení jako volný posluchač. V roce 1992 založil Svobodnou univerzitu v Nouallaguetu, kde v letech 1995–2010 přednášel „prospěšné vědy“. V letech 2003–2007 vedl ediční řadu Smil: jazykem o jazyce v nakladatelství Paseka. Od roku 2010 se věnuje literatuře jako spisovatel z povolání. Jeho manželkou je překladatelka Olga Špilarová (*1951).
Publikuje od druhé poloviny sedmdesátých let. Jako překladatel debutoval v samizdatu sborníkem Boris Vian: Kroniky, texty, povídky (1978), který sám uspořádal, a oficiálně roku 1984 ve Světové literatuře s texty Jacquese Brela. Vlastní tvorbu začal uveřejňovat až po emigraci. V osmdesátých letech se podílel na vydávání Revue K a její knižní edice překlady české poezie do francouzštiny. Česky publikoval literární a společensko-kulturní články ve Svědectví (Paříž), francouzsky přispívá do řady periodik, včetně L’Autre Europe, kde v roce 1988 uspořádal soubor studií o vztahu spisovatele k moci L’Écrivain et le pouvoir. V roce 1990 připravil pro revue Plain Chant soubor pojednání o Vladimíru Holanovi. Po roce 1989 pravidelně přispívá do Souvislostí a příležitostně do Respektu, Lidových novin, Literárních novin, Nové Přítomnosti, Češtiny doma a ve světě, Kritické Přílohy Revolver Revue a dalších časopisů. Získal řadu ocenění, včetně Knihy roku Lidových novin za Europeanu (2001), Ceny Toma Stopparda (2013) a Státní ceny za literaturu (2014). Europeana je nejvíce překládanou českou knihou po roce 1989 a byla také dramatizována. Ouředník je autorem předmluv a doslovů, často ke knihám, které sám přeložil (Samuel Beckett, Raymond Queneau). – Používá pseudonymy Hana Letenská, Petr Sedlický, Petr Sedlecký, Patrick Collardeau a šifry P. O., P. T. O., P. T. T., P. S. a P. P. S.
Ouředník se proslavil vynalézavými překlady náročných děl francouzské literatury, jako jsou prózy Borise Viana, Beckettovo Čekání na Godota a díla Alfreda Jarryho, Henri Michauxe, Françoise Rabelaise (přičemž prezentoval i svůj vlastní překlad Rabelaisova Pojednání o případném pití vína...). Překládá také českou literaturu do francouzštiny, zejména poezii Vladimíra Holana, Jana Skácela a Ivana Wernische. Do povědomí vstoupil na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvěma slovníky. Ve Šmírbuchu jazyka českého představil nekonvenční slovní zásobu češtiny, hovorovou, argotickou a slangovou, jako protipól spisovného jazyka. Slovník Aniž jest co nového pod sluncem shromažďuje slova, úsloví a rčení biblického původu, často s proměněným významem. Oba slovníky spojuje zábavný výklad a přesah do sociologie a antropologie. O češtině v kontextu obecnějších problémů jazyka uvažuje v eseji Hledání ztraceného jazyka. Tematicky na ni navazuje rozsáhlejší práce Utopos to byl, kdo učinil mne ostrovem, která rekonstruuje dějiny myšlení prostřednictvím katalogu utopií. Výběr kratších textů shrnul do svazku Svobodný prostor jazyka, doplněného korespondenčními rozhovory.
Ouředníkova tvorba se vyznačuje důrazem na výrazovou stránku. Vedle básnických sbírek (Anebo, Neřkuli, Dům bosého) a pohádky (O princi Čekankovi...) jsou významné jeho vzpomínky s fiktivními prvky (Rok čtyřiadvacet), které se odehrávají v období do roku 1989 a evokují dobový ideologický jazyk. Metodou asambláže vytvořil v Europeana alternativní dějiny 20. století, které jsou pohledem zdola a odhalují křehkost konstrukce dějin. V knize Příhodná chvíle, 1855 se vyrovnává s marností snah překonat stereotypy při zakládání osad v Americe. Próza Ad acta je sarkastická výpověď o současné češtině. K beletrii se vrátil v knize Histoire de France. À notre chère disparue (Dějiny Francie. Naší drahé zesnulé) a divadelní hře Dnes a pozítří, v nichž reflektuje smysl civilizace a literární tvorby.
Source: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=5