Teréza Nováková

Teréza Nováková, rozená Lanhausová (31. prosince 1853 – 13. listopadu 1912), je významnou českou prozaičkou, která se zařadila mezi přední autorky venkovského realismu.

Narodila se v Praze v rodině s českým otcem a německou matkou z bohaté německo-židovské rodiny. K jejímu českému cítění ji vedl otec.

Vzdělání získala na dívčí škole S. Amerlingové a později v Náprstkově Americkém klubu českých dam, kam ji představila Karolína Světlá. Díky znalosti cizích jazyků mohla číst německé a anglické autory v originále a seznamovat se se světovou literaturou.

Během studií poznala Svatopluka Čecha a svého budoucího manžela, profesora Jana Nováka. Po svatbě v roce 1876 se s ním přestěhovala do Litomyšle, kde vychovali sedm dětí. Z nich ji přežil pouze syn Arne Novák, literární kritik a historik.

Karolína Světlá ji podnítila k literární tvorbě a Nováková jí věnovala i oslavnou monografii. Začínala drobnými prózami z městského a venkovského prostředí s romantickými hrdiny, ale postupně se zaměřila na realistické povídky s důrazem na sociální problémy.

V Litomyšli se věnovala osvětové práci a studiu národopisu východočeského lidu. Po dvaceti letech se rodina vrátila do Prahy.

Aktivně se zapojila do ženského hnutí, založila a redigovala časopis Ženský svět. Usilovala o rovnoprávnost žen, volební právo a přístup ke vzdělání.

Po smrti manžela žila v Proseči u Skutče, kde napsala svá nejvýznamnější díla.

Zemřela v Praze v domě svého syna Arne Nováka.