Rudolf Medek
1890 - 1940
česká
not rated
My rating
Rudolf Medek (8. 1. 1890 – 22. 8. 1940 Praha) byl český spisovatel a voják z povolání, autor básní a prózy.
Narodil se v Hradci Králové, krátce po narození mu zemřela matka. Po obecné škole studoval na Učitelském ústavu a po jejím absolvování působil jako učitel na venkovských školách ve Stračově, Kratonohách a Dobřenicích. V roce 1913 nastoupil vojenskou službu, ale pro zdravotní stav byl brzy propuštěn. S vypuknutím 1. světové války byl v roce 1914 znovu povolán do Rakousko-Uherské armády, absolvoval kurz pro záložní důstojníky a v roce 1915 přešel k ruským vojskům. V létě 1916 se připojil k 1. čs. střeleckému pluku v Kyjevě jako střelec 6. roty a zúčastnil se bitvy u Zborova, kde se československá brigáda projevila statečností. Za hrdinství v bitvě obdržel 3. stupeň Orděna Svjatogo Stanislava. Po návratu do Československa byl povýšen na plukovníka a později, v roce 1929, na brigádního generála.
V rámci československých legií působil také jako dopisovatel, vojenský diplomat a politický pracovník. Již v roce 1918 zastupoval legie při jednáních s Rudou armádou a spojenci a v roce 1919 koordinoval návrat legií z Ruska do Československa. Za své zásluhy obdržel v roce 1919 britské vyznamenání DSO a ve Francii Řád Čestné legie, které po mnichovské dohodě vrátil na protest.
Po návratu do vlasti se věnoval spisovatelství a popularizaci činnosti československých legií. V letech 1920–1929 byl ředitelem Památníku odboje a v roce 1921 spoluzakládal Československou obec legionářskou (ČsOL). V roce 1926 stál u zrodu Nezávislé jednoty československých legionářů a byl jejím prvním předsedou. Od roku 1929 až do roku 1939 působil jako ředitel přejmenovaného Památníku osvobození, kde se věnoval vědecké, historické a propagační činnosti. V roce 1931 byl povýšen na generála a stal se nejznámější osobností legionářské obce.
Ve 30. letech se stále více angažoval v politice jako nestraník a podporoval Národní demokracii. V roce 1934 se postavil do čela protiněmeckých demonstrací při sporu o univerzitní insignie, což mu vyneslo kritiku, zejména od Karla Čapka. V roce 1936 varoval před nebezpečím bolševismu a hitlerismu.
V roce 1938 se věnoval posilování brannosti a v září téhož roku patřil mezi hlavní obhájce celonárodní jednoty. Jeho protihitlerovský postoj ho činil neoblíbeným a před svou smrtí se dočkal vyřazení svých knih z knihoven.
Po Mnichovu 1938 se veřejně postavil na obranu republiky. Po okupaci Českých zemí v březnu 1939 se stáhl do ústraní a zemřel v Praze v létě následujícího roku, krátce před plánovaným odchodem do penze.
Narodil se v Hradci Králové, krátce po narození mu zemřela matka. Po obecné škole studoval na Učitelském ústavu a po jejím absolvování působil jako učitel na venkovských školách ve Stračově, Kratonohách a Dobřenicích. V roce 1913 nastoupil vojenskou službu, ale pro zdravotní stav byl brzy propuštěn. S vypuknutím 1. světové války byl v roce 1914 znovu povolán do Rakousko-Uherské armády, absolvoval kurz pro záložní důstojníky a v roce 1915 přešel k ruským vojskům. V létě 1916 se připojil k 1. čs. střeleckému pluku v Kyjevě jako střelec 6. roty a zúčastnil se bitvy u Zborova, kde se československá brigáda projevila statečností. Za hrdinství v bitvě obdržel 3. stupeň Orděna Svjatogo Stanislava. Po návratu do Československa byl povýšen na plukovníka a později, v roce 1929, na brigádního generála.
V rámci československých legií působil také jako dopisovatel, vojenský diplomat a politický pracovník. Již v roce 1918 zastupoval legie při jednáních s Rudou armádou a spojenci a v roce 1919 koordinoval návrat legií z Ruska do Československa. Za své zásluhy obdržel v roce 1919 britské vyznamenání DSO a ve Francii Řád Čestné legie, které po mnichovské dohodě vrátil na protest.
Po návratu do vlasti se věnoval spisovatelství a popularizaci činnosti československých legií. V letech 1920–1929 byl ředitelem Památníku odboje a v roce 1921 spoluzakládal Československou obec legionářskou (ČsOL). V roce 1926 stál u zrodu Nezávislé jednoty československých legionářů a byl jejím prvním předsedou. Od roku 1929 až do roku 1939 působil jako ředitel přejmenovaného Památníku osvobození, kde se věnoval vědecké, historické a propagační činnosti. V roce 1931 byl povýšen na generála a stal se nejznámější osobností legionářské obce.
Ve 30. letech se stále více angažoval v politice jako nestraník a podporoval Národní demokracii. V roce 1934 se postavil do čela protiněmeckých demonstrací při sporu o univerzitní insignie, což mu vyneslo kritiku, zejména od Karla Čapka. V roce 1936 varoval před nebezpečím bolševismu a hitlerismu.
V roce 1938 se věnoval posilování brannosti a v září téhož roku patřil mezi hlavní obhájce celonárodní jednoty. Jeho protihitlerovský postoj ho činil neoblíbeným a před svou smrtí se dočkal vyřazení svých knih z knihoven.
Po Mnichovu 1938 se veřejně postavil na obranu republiky. Po okupaci Českých zemí v březnu 1939 se stáhl do ústraní a zemřel v Praze v létě následujícího roku, krátce před plánovaným odchodem do penze.