Hérodotos
484 - -420
řecká
not rated
My rating
Ἡρόδοτος z Halikarnassu (asi 484 př. n. l. – asi 430–420 př. n. l.) je považován za prvního významného antického historika, kterého Ciceron nazval otcem dějepisu.
Rozsáhle cestoval, navštívil Itálii, Babylónii, donské stepi i první nilské prahy. Věřil, že je třeba přistupovat k historii geograficky a ke geografii historicky, a proslul výrokem, že „geografie je reálná, lidskou rukou vytvořená historie“.
Ve svých Dějinách (Histories apodeixis, tedy „Výkaz vyzkoumaného bádání“ či „Výklad zjištěných poznatků“) vytvořil v devíti knihách nejúplnější popis tehdy známého světa (oikúmené) ve druhé polovině 5. století př. n. l.
Hérodotos se narodil v Halikarnassu v Malé Asii, kde se politicky angažoval a pokusil se svrhnout tyrana Lygdamida. Po neúspěchu odešel do exilu na ostrov Samos, později se vrátil a opět se zapletl do spiknutí, tentokrát úspěšného. Krátce poté však město opustil a usadil se zpět na Samu. Kolem roku 447 př. n. l. pobýval v Athénách, kde se stýkal se Sofoklem a Periklem, přednášel úryvky ze svého díla a získal od města finanční podporu. Následně se přesunul do nově založené kolonie Thúrie v jižní Itálii. Své Dějiny dokončil nejpozději v roce 424 př. n. l. a brzy poté pravděpodobně zemřel, pohřben byl v Thúriích.
**Dílo**
**Hérodotos jako historik**
Hérodotos ve svém díle podrobně rozebírá vznik a rozvoj perské říše, největší mocnosti té doby, a její konflikt s Řeky v prvních desetiletích 5. století př. n. l. Řecko-perské války tvoří podstatnou část jeho Dějin a bez jeho údajů by bylo obtížné rekonstruovat složité vztahy mezi řeckými obcemi, Peršany a dalšími aktéry. Jeho výklad je plastický a relativně objektivní, i když je patrné jeho prořecké smýšlení. Kromě historických faktů věnuje pozornost popisům jednotlivých zemí a jejich zvláštností.
Jeho živý jazyk a snaha o objektivitu se staly vzorem pro antickou historiografii. Jde o první moderní pojednání o vývoji lidské společnosti, vedené snahou pochopit i na první pohled nejasné záležitosti a jevy, a v tomto smyslu je Hérodotos průkopníkem samostatného uvažování.
**Hérodotův svět**
Hérodotos zanechal detailní obraz světa v 5. století př. n. l., který má i dnes zásadní význam. Ve druhé knize se systematicky zabýval Egyptem, jehož dějiny zkoumal jako jeden z prvních. Čtvrtá kniha obsahuje první věrohodné zprávy o Skytii – severním Černomoří a severu Evropy. Uvádí všechny skytské řeky od Istru (Dunaje) po Tanais (Don) a popisuje úrodnou skytkou půdu. Severně od Skytie prý neustále padá sníh, a proto je tato oblast neobyvatelná. Hérodotos pochybuje o existenci mytických Hyperborejců.
Východní hranicí jeho světa je Indus, za níž se rozkládá neznámá poušť. Povodí Nilu charakterizuje až k obratníku Raka a zmiňuje „Meroé“, starověké centrum jižní Núbie. V Egyptě se snažil zjistit prameny Nilu, ale bez úspěchu.
Středozemní, Atlantský a Indický oceán (Eritrejské moře) považuje za jedno spojené moře, které obklopuje Libyi (Afriku) a Asii. O Evropě tvrdí, že její rozloha je stejná jako Libye a Asie dohromady, ale mnohem širší.
Hérodotos se vysmívá představě Země jako kotouče a odmítá existenci Řeky-oceánu.
**Hérodotos jako pozorovatel**
Hérodotův regionálně geografický popis se zaměřuje na topografické údaje, výčet řek, hor, měst a pamětihodností. Věnuje pozornost charakteru a zvyklostem různých kmenů a etnických skupin a zaznamenává přírodní zvláštnosti, podnebí, flóru a faunu. Odpozoroval například, že v Libyi téměř neprší, že se jestřábi stěhují před skytskými zimami a že egyptská půda je černá a úrodná díky nánosům z Etiopie.
Věřil, že Slunce se v zimě odklání na jih vlivem bouří a chladu a že vítr vane ze studených zemí. Asie je podle něj bližší Slunci, proto jsou tamní rostliny a plody lepší. V Indii je teplo už ráno, protože je blíže k východu Slunce.
Hérodotos se domníval, že delta Nilu vznikla zaplněním mořského zálivu říčními nánosy a že podobný osud může potkat i Perský záliv.
Přestože byl kritický k informacím a pramenům, jeho dílo obsahuje množství mýtů o jednookých Arimaspech, gryfech a jejich bojích. To však nesnižuje jeho zásluhy o rozvoj kritického myšlení.
Rozsáhle cestoval, navštívil Itálii, Babylónii, donské stepi i první nilské prahy. Věřil, že je třeba přistupovat k historii geograficky a ke geografii historicky, a proslul výrokem, že „geografie je reálná, lidskou rukou vytvořená historie“.
Ve svých Dějinách (Histories apodeixis, tedy „Výkaz vyzkoumaného bádání“ či „Výklad zjištěných poznatků“) vytvořil v devíti knihách nejúplnější popis tehdy známého světa (oikúmené) ve druhé polovině 5. století př. n. l.
Hérodotos se narodil v Halikarnassu v Malé Asii, kde se politicky angažoval a pokusil se svrhnout tyrana Lygdamida. Po neúspěchu odešel do exilu na ostrov Samos, později se vrátil a opět se zapletl do spiknutí, tentokrát úspěšného. Krátce poté však město opustil a usadil se zpět na Samu. Kolem roku 447 př. n. l. pobýval v Athénách, kde se stýkal se Sofoklem a Periklem, přednášel úryvky ze svého díla a získal od města finanční podporu. Následně se přesunul do nově založené kolonie Thúrie v jižní Itálii. Své Dějiny dokončil nejpozději v roce 424 př. n. l. a brzy poté pravděpodobně zemřel, pohřben byl v Thúriích.
**Dílo**
**Hérodotos jako historik**
Hérodotos ve svém díle podrobně rozebírá vznik a rozvoj perské říše, největší mocnosti té doby, a její konflikt s Řeky v prvních desetiletích 5. století př. n. l. Řecko-perské války tvoří podstatnou část jeho Dějin a bez jeho údajů by bylo obtížné rekonstruovat složité vztahy mezi řeckými obcemi, Peršany a dalšími aktéry. Jeho výklad je plastický a relativně objektivní, i když je patrné jeho prořecké smýšlení. Kromě historických faktů věnuje pozornost popisům jednotlivých zemí a jejich zvláštností.
Jeho živý jazyk a snaha o objektivitu se staly vzorem pro antickou historiografii. Jde o první moderní pojednání o vývoji lidské společnosti, vedené snahou pochopit i na první pohled nejasné záležitosti a jevy, a v tomto smyslu je Hérodotos průkopníkem samostatného uvažování.
**Hérodotův svět**
Hérodotos zanechal detailní obraz světa v 5. století př. n. l., který má i dnes zásadní význam. Ve druhé knize se systematicky zabýval Egyptem, jehož dějiny zkoumal jako jeden z prvních. Čtvrtá kniha obsahuje první věrohodné zprávy o Skytii – severním Černomoří a severu Evropy. Uvádí všechny skytské řeky od Istru (Dunaje) po Tanais (Don) a popisuje úrodnou skytkou půdu. Severně od Skytie prý neustále padá sníh, a proto je tato oblast neobyvatelná. Hérodotos pochybuje o existenci mytických Hyperborejců.
Východní hranicí jeho světa je Indus, za níž se rozkládá neznámá poušť. Povodí Nilu charakterizuje až k obratníku Raka a zmiňuje „Meroé“, starověké centrum jižní Núbie. V Egyptě se snažil zjistit prameny Nilu, ale bez úspěchu.
Středozemní, Atlantský a Indický oceán (Eritrejské moře) považuje za jedno spojené moře, které obklopuje Libyi (Afriku) a Asii. O Evropě tvrdí, že její rozloha je stejná jako Libye a Asie dohromady, ale mnohem širší.
Hérodotos se vysmívá představě Země jako kotouče a odmítá existenci Řeky-oceánu.
**Hérodotos jako pozorovatel**
Hérodotův regionálně geografický popis se zaměřuje na topografické údaje, výčet řek, hor, měst a pamětihodností. Věnuje pozornost charakteru a zvyklostem různých kmenů a etnických skupin a zaznamenává přírodní zvláštnosti, podnebí, flóru a faunu. Odpozoroval například, že v Libyi téměř neprší, že se jestřábi stěhují před skytskými zimami a že egyptská půda je černá a úrodná díky nánosům z Etiopie.
Věřil, že Slunce se v zimě odklání na jih vlivem bouří a chladu a že vítr vane ze studených zemí. Asie je podle něj bližší Slunci, proto jsou tamní rostliny a plody lepší. V Indii je teplo už ráno, protože je blíže k východu Slunce.
Hérodotos se domníval, že delta Nilu vznikla zaplněním mořského zálivu říčními nánosy a že podobný osud může potkat i Perský záliv.
Přestože byl kritický k informacím a pramenům, jeho dílo obsahuje množství mýtů o jednookých Arimaspech, gryfech a jejich bojích. To však nesnižuje jeho zásluhy o rozvoj kritického myšlení.