František Gellner

Básník a satirik Gellner ve své lyrice, vyznačující se popěvkovým stylem, prošel od mravní deziluze ke skeptickému smíření se světem. Byl také prozaikem, fejetonistou, dramatikem, karikaturistou, grafikem a malířem.

Jeho otec, židovský obchodník s levicovými názory a zájmem o literaturu, a matka se spisovatelskými ambicemi, ovlivnili Gellnerovo dětství v Mladé Boleslavi, kde vychodil základní školu a gymnázium. Během studií se podílel na vydávání studentských časopisů a publikoval v nich své verše, překlady a kresby. Po gymnáziu začal studovat techniku ve Vídni, ale po dvou letech složil zkoušku pouze z kreslení. Vedl bohémský život, účastnil se anarchistických schůzí a psal do Nového kultu. V roce 1901 se přesunul na báňskou akademii do Příbrami a pokračoval v pražských anarchistických kruzích. Po dvouleté vojenské službě v Litoměřicích odjel v roce 1905 studovat malbu do Mnichova a Paříže, kde se živil karikaturami pro satirické časopisy. V roce 1908 se vrátil do Čech kvůli otcově nemoci a o rok později nastoupil na malířskou akademii v Drážďanech, ale nakonec se opět vrátil do Paříže.

Od roku 1911 žil Gellner v Brně, přispíval do Lidových novin jako karikaturista a později se stal redaktorem nedělní přílohy Večery. Aktivně se zapojoval do politického života jako jednatel Občanského klubu Lidové strany pokrokové. V srpnu 1914 narukoval, ačkoliv byl nemocný, a brzy byl poslán na haličskou frontu, kde byl od září 1914 veden jako nezvěstný.

Jeho raná poezie je charakteristická heinovskou ironií a sebeironií. Sbírka Po nás ať příjde potopa! (1901) odhaluje konflikt mezi mladistvou vášní a dobovou pokrytečností. Básníkova vystřízlivělá touha po životě se soustředí na milostné vztahy, které analyzuje s neúprosnou střízlivostí. Gellner se ostře stavěl proti tehdejší symbolistní dekadenci, ačkoli se jí sám občas nevyhnul.

Sbírka Radosti života (1903) vyjadřuje autorovu skepsi vůči společenským hodnotám, která se proměňuje ve věcný nadhled a vcítění do problémů druhých. To vedlo k epizodickému stylu a zobrazení výjevů z nočního života, typických pro Gellnerovu tvorbu. Popěvkový tón umocňuje používání slovních obratů, refrénů a point kupletů a šansonů.

V posmrtně vydaných Nových verších (1919) pokračuje epizodizace a objektivizace, přičemž skepse získává teskný nádech. Tragika lidského života je zde sledována s chápavým odstupem a komentována neformálními hovorovými obraty.

Gellner aplikoval svůj nezaujatý pohled a odhalování pokrytectví i v politickosatirických básních, navazujících na tradici Karla Havlíčka Borovského. Během svého působení ve Večerech pravidelně sledoval aktuální dění a doprovázel je satirickými kresbami. Jeho sarkastické portréty politiků z různých stran jsou dodnes ceněny.

V Cestě do hor a jiných povídkách (1914) Gellner nejkonkrétněji zobrazuje lidské slabosti v prózách ze židovského prostředí. Ve veršované skladbě Don Juan (1912) Gellner spojil své epické a filozofické směřování, modernizoval tradiční látku a ironicky ji zpracoval, čímž v postavě Dona Juana rozehrál všechny polohy životního postoje, které se objevují v jeho lyrice.

Gellner publikoval také fejetony o zážitcích z cest, umění a politice. Pod zdánlivě zlehčujícím tónem se skrývá mravní hloubka a pronikavý kritický pohled autora, který stál mimo hlavní proud uměleckého snažení, ale předjímal pozdější snahy o autentičnost a nonkonformismus.

Gellnerova poezie je dodnes populární a hudebně zpracovávána, například skupinou Katapult a písničkářem Pepou Nosem.