Théophile Gautier
1811 - 1872
francouzská
not rated
My rating
Théophile Gautier (30. srpen 1811, Tarbes, Francie – 23. říjen 1872, Neuilly-sur-Seine, Francie) byl francouzský spisovatel, básník, dramatik a kritik.
Narodil se v Tarbes v rodině úředníka royalistického smýšlení. V roce 1814 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde studoval na Lycée Louis-le-Grand a Lycée Charlemagne. Zde se spřátelil s Gérardem de Nervalem a po třech letech studia malířství u Louise-Édouarda Rioulta jej představili Victoru Hugovi, což v něm probudilo touhu stát se básníkem. V letech 1829–1833 byl členem literárního kroužku Le Petit-Cénacle, sdružujícího Prospera Mériméeho, Théophila Gautiera, Gérarda de Nervala a další. Účastnil se i významné premiéry Hugovy hry Hernani v divadle Comédie-Française, která znamenala nástup romantismu. Gautier byl spojen s řadou romantických autorů, Charles Baudelaire mu věnoval své Květy zla, ačkoliv se ve vlastní tvorbě romantismu zcela nepodřídil a kombinoval různé styly.
V polovině třicátých let se jeho rodiče přestěhovali do Passy a Gautier, žijící bohémským životem, se musel živit sám. Díky přímluvě Balzaca začal psát do Chronicle de Paris, později do Figara a La Presse, kde debutoval článkem o malbách Eugèna Delacroixe a ostrou kritikou obrazu Hippolyta Delaroche. Kromě toho psal i divadelní kritiky.
Z cest s Gérardem de Nervalem do Belgie a následně do Španělska, kde skončila občanská válka, vznikly jeho první cestopisné reportáže, publikované v knihách Zigzags a Tra los montes.
Za práci na návrhu Napoleonovy hrobky byl jmenován členem Řádu čestné legie. Přestože se cítil především básníkem, pro uživení rodiny se věnoval žurnalistice a psal pro řadu periodik, včetně La Presse (1836–1855), Le Moniteur universel (1855–1870) a L'Artiste (1856–1859), který i redigoval.
Pro odpočinek od novinářské práce se vracel k poezii, cestoval a psal pro divadlo. Z cest do Španělska, Alžírska, Itálie, Řecka, Turecka, Ruska a Egypta vznikly reportážní knihy a články o Anglii, Nizozemsku, Belgii, Německu a Švýcarsku.
Začal také psát baletní libreta, mezi nimiž vyniká Giselle (1841, hudba Adolphe Charles Adam) pro jeho švagrou, tanečnici Carlottu Grisi, a dále La Péri (1843) a Sakountala (1858).
Jeho první básně pocházejí z patnácti let a první sbírky, Poésie (1830) a Albertus (1832), vyšly v období romantismu, jehož vliv však v jeho tvorbě nebyl dominantní. Napsal i satirickou sbírku povídek Les Jeunes France, Romans goguenards.
Byl členem kroužku v Impasse du Doyenné, který se zaměřoval na umění bez romantických gest. Jeho román Slečna de Maupin (1836) vyvolal skandál a předmluva k němu se stala prvním manifestem l'art pour l'art.
V básnické sbírce Emaily a kameje (1852) Gautier předznamenal parnasismus.
Mezi jeho nejznámější díla patří „historické“ romány Román mumie a Kapitán Fracasse.
Narodil se v Tarbes v rodině úředníka royalistického smýšlení. V roce 1814 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde studoval na Lycée Louis-le-Grand a Lycée Charlemagne. Zde se spřátelil s Gérardem de Nervalem a po třech letech studia malířství u Louise-Édouarda Rioulta jej představili Victoru Hugovi, což v něm probudilo touhu stát se básníkem. V letech 1829–1833 byl členem literárního kroužku Le Petit-Cénacle, sdružujícího Prospera Mériméeho, Théophila Gautiera, Gérarda de Nervala a další. Účastnil se i významné premiéry Hugovy hry Hernani v divadle Comédie-Française, která znamenala nástup romantismu. Gautier byl spojen s řadou romantických autorů, Charles Baudelaire mu věnoval své Květy zla, ačkoliv se ve vlastní tvorbě romantismu zcela nepodřídil a kombinoval různé styly.
V polovině třicátých let se jeho rodiče přestěhovali do Passy a Gautier, žijící bohémským životem, se musel živit sám. Díky přímluvě Balzaca začal psát do Chronicle de Paris, později do Figara a La Presse, kde debutoval článkem o malbách Eugèna Delacroixe a ostrou kritikou obrazu Hippolyta Delaroche. Kromě toho psal i divadelní kritiky.
Z cest s Gérardem de Nervalem do Belgie a následně do Španělska, kde skončila občanská válka, vznikly jeho první cestopisné reportáže, publikované v knihách Zigzags a Tra los montes.
Za práci na návrhu Napoleonovy hrobky byl jmenován členem Řádu čestné legie. Přestože se cítil především básníkem, pro uživení rodiny se věnoval žurnalistice a psal pro řadu periodik, včetně La Presse (1836–1855), Le Moniteur universel (1855–1870) a L'Artiste (1856–1859), který i redigoval.
Pro odpočinek od novinářské práce se vracel k poezii, cestoval a psal pro divadlo. Z cest do Španělska, Alžírska, Itálie, Řecka, Turecka, Ruska a Egypta vznikly reportážní knihy a články o Anglii, Nizozemsku, Belgii, Německu a Švýcarsku.
Začal také psát baletní libreta, mezi nimiž vyniká Giselle (1841, hudba Adolphe Charles Adam) pro jeho švagrou, tanečnici Carlottu Grisi, a dále La Péri (1843) a Sakountala (1858).
Jeho první básně pocházejí z patnácti let a první sbírky, Poésie (1830) a Albertus (1832), vyšly v období romantismu, jehož vliv však v jeho tvorbě nebyl dominantní. Napsal i satirickou sbírku povídek Les Jeunes France, Romans goguenards.
Byl členem kroužku v Impasse du Doyenné, který se zaměřoval na umění bez romantických gest. Jeho román Slečna de Maupin (1836) vyvolal skandál a předmluva k němu se stala prvním manifestem l'art pour l'art.
V básnické sbírce Emaily a kameje (1852) Gautier předznamenal parnasismus.
Mezi jeho nejznámější díla patří „historické“ romány Román mumie a Kapitán Fracasse.