Václav Černý (26. března 1905 Jizbice u Náchoda – 2. července 1987 Praha) byl český literární vědec a překladatel. Po maturitě v roce 1924 studoval bohemistiku a romanistiku, které úspěšně dokončil v roce 1929. Od roku 1930 působil v Ženevě, kde se v roce 1931 stal docentem srovnávacích literatur a obecné literární vědy. V roce 1936 získal docenturu na Karlově univerzitě a od roku 1938 vyučoval jako mimořádný profesor i na Masarykově universitě v Brně. Od téhož roku redigoval Kritický měsíčník, který vedl až do roku 1942 a po jeho obnovení i v letech 1945–1948.
Po uzavření vysokých škol působil jako profesor na gymnasiu a po druhé světové válce se stal profesorem srovnávacích literárních dějin na filosofické fakultě UK v Praze. Během války se aktivně podílel na českém protifašistickém odboji.
V roce 1951 byl z univerzity nucen odejít kvůli sporům, které vyplynuly z jeho podpory studentů vylučovaných v rámci tzv. „studentokracie“ a z kritiky „nedostatečně marxistického“ výkladu dějin literatury. Oficiálně byl poslán na studijní pobyt k prohloubení znalostí marxismu-leninismu, což však bylo pouze zástěrka pro jeho odstranění z UK. Téhož roku byl uvězněn pod obviněním z vydávání literárních děl pod cizími jmény v nakladatelství Vyšehrad. Osm měsíců byl ve vazbě a vyšetřován pro podezření z napojení na Křesťansko-demokratickou stranu a přípravu státního převratu. Díky výpovědi literárního kritika Bedřicha Fučíka byl nakonec propuštěn s osvobozujícím rozsudkem. Po propuštění pracoval v nevýznamné pozici v oddělení pro Lidovou píseň Československé akademie věd. Od zimního semestru 1968/69 opět vyučoval na universitě a v následujícím roce byla obnovena jeho katedra srovnávacích literatur, ale již v roce 1970 byl nucen odejít do důchodu. Ve stejném roce proti němu a spisovateli Janu Procházkovi začala propagandistická kampaň v médiích, založená na sestříhaných záznamech soukromých rozhovorů. Po této kampani mohly jeho práce vycházet pouze v zahraničí. Později začal vydávat i v samizdatovém nakladatelství Petlice, vedeném Ludvíkem Vaculíkem. Byl sledován Státní bezpečností, absolvoval četné výslechy a na jeho osobu byli nasazeni tajní spolupracovníci StB. Zvláštní pozornost vzbudil svým podpisem Charty 77, kde byl veden pod krycím jménem „Kantor“. Zemřel v červenci 1987 a teprve poté byl definitivně vyřazen z evidence StB.
Source: spisovatele.cz