Anton Pavlovič Čechov
1860 - 1904
ruská
not rated
My rating
Anton Pavlovič Čechov (Антон Павлович Чехов), (* 29. 1. 1860, † 15. 7. 1904) byl světoznámý ruský prozaik a dramatik, jeden z nejvýznamnějších povídkářů světové literatury. Narodil se 29. ledna 1860 v Taganrogu jako třetí syn v rodině kupce, jehož děd se teprve před dvaceti lety vykoupil z nevolnictví.
V mládí studoval gymnázium, které dokončil v roce 1879, a poté odešel do Moskvy, kde žila celá rodina po otcově bankrotu.
V Moskvě studoval lékařskou fakultu Moskevské univerzity (absolvoval 1884), ale lékařské praxi se věnoval jen krátce ve Voskresensku a Zvenigorodu. Od roku 1886 se plně věnoval literatuře.
V roce 1888 získal Puškinovu cenu Akademie věd. O dva roky později, v roce 1890, cestoval na Sibiř, na ostrov Sachalin, kde navštívil trestaneckou kolonii a následně o životě zdejších vězňů napsal knihu Sachalin (Ostrov Sachalin, 1893). Tato cesta mohla přispět k rozvoji jeho tuberkulózy, jejíž první příznaky se objevily již během studií.
V roce 1892 se přestěhoval do Melichova, kde se věnoval vzdělávání místních rolníků a během epidemie cholery v letech 1892–93 léčil vesnické obyvatelstvo.
V roce 1898 se ze zdravotních důvodů (tuberkulóza) přestěhoval na Krym, do Jalty, kde se setkával s dalšími významnými ruskými spisovateli, jako byli L. N. Tolstoj a M. Gorkij. V roce 1901 se oženil s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou.
Již během studií začal psát humoristické povídky pod pseudonymem A. Čechonte, které publikoval v časopisech Strekoza, Budilnik, Zritěl a Oskolki. V této době vznikly povídky Chameleon, Štába Prišibejev (Untěr Prišibejev, 1885) a Smrt úředníka (Smerť činovnika).
Později Čechov obnovil žánr smutné humoresky (po Gogolovi) a groteskní satirické povídky, které se vyznačovaly úsporným stylem, dramatickým dějem a schopností autora charakterizovat postavy a prostředí detailně. Příkladem jsou sbírky Melpomeniny pohádky (Skazki Melpomeny, 1884) a Pestré povídky (Pjostryje rasskazy, 1886).
Na konci osmdesátých let Čechovova tvorba nabyla nového směru – začal psát povídky, které analyzovaly mezilidské vztahy a zkoumaly duševní stav hrdinů ze středních vrstev, jako byli lékaři, učitelé, advokáti a důstojníci.
V této době vznikla novela Step (Stěp, 1888) a v roce 1889 novela Nudná historie (Skučnaja istoria).
Kromě prózy se Čechov věnoval i dramatu. Napsal vtipné jednoaktové humoresky Labutí píseň (Lebedinaja pesňa, 1887), Medvěd (Medveď, 1888), Námluvy (Predloženije, 1888) a Jubileum (Jubilej, 1891), ale i celovečerní hry jako Platonov (nalezena v pozůstalosti v roce 1923), Ivanov (1887) a Lesní duch (Lešij, 1889).
V devadesátých letech 19. století vznikla jeho nejvýznamnější prozaická díla: povídky Souboj (Duel, 1891), Pavilon č. 6 (Palata No. 6, 1892), Neposeda (Popryguňa, 1892), Dům s mansardou (Dom s mezaninom, 1896), Anna na krku (Anna na šeje, 1895), Dušička (Dušeňka, 1899), Dáma s psíčkem (Dama s sobačkoj, 1899) a novela Černý mnich (Čornyj monach, 1894).
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století vytvořil svá nejslavnější dramata – Racek (Čajka, 1896), Strýček Váňa (Ďaďa Vaňa, 1897), Tři sestry (Tri sjostry, 1901) a Višňový sad (Višňovyj sad, 1904), kterými navázal na tvorbu norského dramatika H. Ibsena.
Anton Pavlovič Čechov zemřel 15. července 1904 v sanatoriu v německém Badenweiler ve věku čtyřiačtyřiceti let na tuberkulózu.
Nedávné výzkumy z roku 2018 však naznačují, že Čechov ve skutečnosti zemřel na mozkovou mrtvici. Analýza jeho posledních dopisů a košile potvrdila přítomnost tuberkulózních bakterií, ale také proteinu ITIH4, který je spojen s mrtvicí.
Biografické knihy: Jan Cigánek: A. P. Čechov.
V mládí studoval gymnázium, které dokončil v roce 1879, a poté odešel do Moskvy, kde žila celá rodina po otcově bankrotu.
V Moskvě studoval lékařskou fakultu Moskevské univerzity (absolvoval 1884), ale lékařské praxi se věnoval jen krátce ve Voskresensku a Zvenigorodu. Od roku 1886 se plně věnoval literatuře.
V roce 1888 získal Puškinovu cenu Akademie věd. O dva roky později, v roce 1890, cestoval na Sibiř, na ostrov Sachalin, kde navštívil trestaneckou kolonii a následně o životě zdejších vězňů napsal knihu Sachalin (Ostrov Sachalin, 1893). Tato cesta mohla přispět k rozvoji jeho tuberkulózy, jejíž první příznaky se objevily již během studií.
V roce 1892 se přestěhoval do Melichova, kde se věnoval vzdělávání místních rolníků a během epidemie cholery v letech 1892–93 léčil vesnické obyvatelstvo.
V roce 1898 se ze zdravotních důvodů (tuberkulóza) přestěhoval na Krym, do Jalty, kde se setkával s dalšími významnými ruskými spisovateli, jako byli L. N. Tolstoj a M. Gorkij. V roce 1901 se oženil s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou.
Již během studií začal psát humoristické povídky pod pseudonymem A. Čechonte, které publikoval v časopisech Strekoza, Budilnik, Zritěl a Oskolki. V této době vznikly povídky Chameleon, Štába Prišibejev (Untěr Prišibejev, 1885) a Smrt úředníka (Smerť činovnika).
Později Čechov obnovil žánr smutné humoresky (po Gogolovi) a groteskní satirické povídky, které se vyznačovaly úsporným stylem, dramatickým dějem a schopností autora charakterizovat postavy a prostředí detailně. Příkladem jsou sbírky Melpomeniny pohádky (Skazki Melpomeny, 1884) a Pestré povídky (Pjostryje rasskazy, 1886).
Na konci osmdesátých let Čechovova tvorba nabyla nového směru – začal psát povídky, které analyzovaly mezilidské vztahy a zkoumaly duševní stav hrdinů ze středních vrstev, jako byli lékaři, učitelé, advokáti a důstojníci.
V této době vznikla novela Step (Stěp, 1888) a v roce 1889 novela Nudná historie (Skučnaja istoria).
Kromě prózy se Čechov věnoval i dramatu. Napsal vtipné jednoaktové humoresky Labutí píseň (Lebedinaja pesňa, 1887), Medvěd (Medveď, 1888), Námluvy (Predloženije, 1888) a Jubileum (Jubilej, 1891), ale i celovečerní hry jako Platonov (nalezena v pozůstalosti v roce 1923), Ivanov (1887) a Lesní duch (Lešij, 1889).
V devadesátých letech 19. století vznikla jeho nejvýznamnější prozaická díla: povídky Souboj (Duel, 1891), Pavilon č. 6 (Palata No. 6, 1892), Neposeda (Popryguňa, 1892), Dům s mansardou (Dom s mezaninom, 1896), Anna na krku (Anna na šeje, 1895), Dušička (Dušeňka, 1899), Dáma s psíčkem (Dama s sobačkoj, 1899) a novela Černý mnich (Čornyj monach, 1894).
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století vytvořil svá nejslavnější dramata – Racek (Čajka, 1896), Strýček Váňa (Ďaďa Vaňa, 1897), Tři sestry (Tri sjostry, 1901) a Višňový sad (Višňovyj sad, 1904), kterými navázal na tvorbu norského dramatika H. Ibsena.
Anton Pavlovič Čechov zemřel 15. července 1904 v sanatoriu v německém Badenweiler ve věku čtyřiačtyřiceti let na tuberkulózu.
Nedávné výzkumy z roku 2018 však naznačují, že Čechov ve skutečnosti zemřel na mozkovou mrtvici. Analýza jeho posledních dopisů a košile potvrdila přítomnost tuberkulózních bakterií, ale také proteinu ITIH4, který je spojen s mrtvicí.
Biografické knihy: Jan Cigánek: A. P. Čechov.
Source: ld.johanesville.net; Právo