Milena Brůhová
1931 - 2014
česká
not rated
My rating
Autorka detektivek, románů pro ženy a scénářů pro film a divadlo, kterou často přezdívali „jihočeská Agatha Christie“.
Vlastním jménem Černá. Dětství strávila v Miroticích u Písku. V letech 1945 až 1950 studovala gymnázium v Písku, kde i složila maturitu. Po neúspěšném pokusu o studium na vysoké škole začala pracovat jako farmaceutická laborantka, nejprve v Miroticích a následně v Písku, kde žila až do své smrti 10. srpna 2014. V letech 1973–75 absolvovala dálkově dvouleté pomaturitní studium farmacie a v roce 1981 se stala vedoucí laborantkou v písecké centrální lékárně, kde pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1987. Je matkou architekta Jiřího Brůhy, narozeného v roce 1959.
Od 70. let publikovala v časopisech Vlasta (v roce 1974 zde vycházela na pokračování detektivní novela Čí je můj syn?), Literární měsíčník, Rudé právo, Jihočeská pravda, Jihočeská revue (obě z Českých Budějovic), Pravda a Kmen. Po roce 1990 opět přispívala do Jihočeské revue a dalších regionálních časopisů. Psala také do sešitů s původními detektivními povídkami, které se prodávaly v trafikách. Československá televize natočila adaptace jejích děl: Stopa Locacorten (1979, podle povídky ...aby svědek nepromluvil s titulem Příbuzenstvo, režie a spolupráce na scénáři Vladimír Drha), Jsem vrah? (1988, režie Jan Urbášek, scénář Inka Ciprová), Zkouška kvality (1989, režie a scénář Miroslava Valová) a Tak ona spí s vrahem (2000, s titulem Spirála nenávisti, režie a scénář Ondřej Kepka). V roce 1997 získala Cenu Jiřího Marka za knihu Tak ona spí s vrahem! (1996).
Vlastním jménem Černá. Dětství strávila v Miroticích u Písku. V letech 1945 až 1950 studovala gymnázium v Písku, kde i složila maturitu. Po neúspěšném pokusu o studium na vysoké škole začala pracovat jako farmaceutická laborantka, nejprve v Miroticích a následně v Písku, kde žila až do své smrti 10. srpna 2014. V letech 1973–75 absolvovala dálkově dvouleté pomaturitní studium farmacie a v roce 1981 se stala vedoucí laborantkou v písecké centrální lékárně, kde pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1987. Je matkou architekta Jiřího Brůhy, narozeného v roce 1959.
Od 70. let publikovala v časopisech Vlasta (v roce 1974 zde vycházela na pokračování detektivní novela Čí je můj syn?), Literární měsíčník, Rudé právo, Jihočeská pravda, Jihočeská revue (obě z Českých Budějovic), Pravda a Kmen. Po roce 1990 opět přispívala do Jihočeské revue a dalších regionálních časopisů. Psala také do sešitů s původními detektivními povídkami, které se prodávaly v trafikách. Československá televize natočila adaptace jejích děl: Stopa Locacorten (1979, podle povídky ...aby svědek nepromluvil s titulem Příbuzenstvo, režie a spolupráce na scénáři Vladimír Drha), Jsem vrah? (1988, režie Jan Urbášek, scénář Inka Ciprová), Zkouška kvality (1989, režie a scénář Miroslava Valová) a Tak ona spí s vrahem (2000, s titulem Spirála nenávisti, režie a scénář Ondřej Kepka). V roce 1997 získala Cenu Jiřího Marka za knihu Tak ona spí s vrahem! (1996).
Source: www.slovnikceskeliteratury.cz