Zuzana Brabcová
1959 - 2015
česká
not rated
My rating
Zuzana BRABCOVÁ
* 23. 3. 1959, Praha
† 20. 8. 2015, Praha
Prozaička, provdaná Mirošovská. Její rodiče, Jiří Brabec a Zina Trochová (1924–2016), byli literární historici. Po maturitě v roce 1978 začala Zuzana Brabcová pracovat v Univerzitní knihovně v Praze, později působila v nemocnici a jako uklízečka. Po narození dítěte se věnovala domácnosti. V devadesátých letech pracovala na ministerstvu vnitra v odboru azylové a migrační politiky, následně jako redaktorka v Českém spisovateli a nakladatelství Hynek. Na začátku nového století externě spolupracovala s nakladatelstvím Levné knihy a nakonec působila v redakci nakladatelství Garamond. Od roku 2010 byla bez stálého zaměstnání. Zemřela náhle na selhání srdce.
Její první próza, *Ovčí brána* (1980), kolovala v samizdatu. Ukázky vyšly v časopise *Možnost* (1982) a jedna kapitola v exilových *Listech* (1988). Próza *Daleko od stromu* byla rovněž šířena v samizdatu a později v nakladatelstvích Josef Štogr a Jarmila Doležalová Štogrová a Kramer. Za *Daleko od stromu* získala v roce 1987 Cenu Jiřího Ortena, román *Stropy* byl v roce 2013 oceněn cenou Magnesia Litera.
Prózy Zuzany Brabcové, podobné dílům Jáchyma Topola, se zaměřují na hledání sebe sama, vztahu k sobě i ke světu a možnosti ukotvení v něm. Důležitým prostředkem tohoto hledání jsou návraty do minulosti, osobní i rodinné, které pomáhají pochopit přítomnost. Opakovaně se vrací téma řeči, dorozumění a obtížnosti navázání dialogu. Vyprávění má často terapeutický charakter, postavy se potýkají s duševním zmatkem a pobytem v psychiatrických zařízeních. Tato situace se odráží i ve formě textu, který kombinuje proud vědomí, volné asociace, básnické obrazy a racionální kompozici. Mísí se různé časové roviny, sny a realita, prolínají se vyprávěcí linie. Text drží pohromadě postavy a návratné motivy, které se vztahují jak k ději, tak ke kulturní paměti a literárním odkazům. *Daleko od stromu* vyjadřuje tísnivý pocit senzitivní dívky dospívající v socialistickém Československu, její vztah k předkům a snahu definovat vlastní generaci. Pocit ohrožení se projevuje metaforou potopy. Podobně se osobní a národní dějiny prolínají v próze *Zlodějina*. V *Roku perel* se téma lesbické lásky nestává ústředním, ale spíše symbolem znemožnění komunikace a svobodné existence. V *Stropech* autorka zkoumá duševní tápání člověka v mezní situaci, pokus o nalezení pevného bodu v životě. Poslední kniha, *Voliéry*, mapuje zoufalou snahu uniknout vnitřní labilitě, která však končí uvědoměním si definitivního uvěznění v kleci existence.
* 23. 3. 1959, Praha
† 20. 8. 2015, Praha
Prozaička, provdaná Mirošovská. Její rodiče, Jiří Brabec a Zina Trochová (1924–2016), byli literární historici. Po maturitě v roce 1978 začala Zuzana Brabcová pracovat v Univerzitní knihovně v Praze, později působila v nemocnici a jako uklízečka. Po narození dítěte se věnovala domácnosti. V devadesátých letech pracovala na ministerstvu vnitra v odboru azylové a migrační politiky, následně jako redaktorka v Českém spisovateli a nakladatelství Hynek. Na začátku nového století externě spolupracovala s nakladatelstvím Levné knihy a nakonec působila v redakci nakladatelství Garamond. Od roku 2010 byla bez stálého zaměstnání. Zemřela náhle na selhání srdce.
Její první próza, *Ovčí brána* (1980), kolovala v samizdatu. Ukázky vyšly v časopise *Možnost* (1982) a jedna kapitola v exilových *Listech* (1988). Próza *Daleko od stromu* byla rovněž šířena v samizdatu a později v nakladatelstvích Josef Štogr a Jarmila Doležalová Štogrová a Kramer. Za *Daleko od stromu* získala v roce 1987 Cenu Jiřího Ortena, román *Stropy* byl v roce 2013 oceněn cenou Magnesia Litera.
Prózy Zuzany Brabcové, podobné dílům Jáchyma Topola, se zaměřují na hledání sebe sama, vztahu k sobě i ke světu a možnosti ukotvení v něm. Důležitým prostředkem tohoto hledání jsou návraty do minulosti, osobní i rodinné, které pomáhají pochopit přítomnost. Opakovaně se vrací téma řeči, dorozumění a obtížnosti navázání dialogu. Vyprávění má často terapeutický charakter, postavy se potýkají s duševním zmatkem a pobytem v psychiatrických zařízeních. Tato situace se odráží i ve formě textu, který kombinuje proud vědomí, volné asociace, básnické obrazy a racionální kompozici. Mísí se různé časové roviny, sny a realita, prolínají se vyprávěcí linie. Text drží pohromadě postavy a návratné motivy, které se vztahují jak k ději, tak ke kulturní paměti a literárním odkazům. *Daleko od stromu* vyjadřuje tísnivý pocit senzitivní dívky dospívající v socialistickém Československu, její vztah k předkům a snahu definovat vlastní generaci. Pocit ohrožení se projevuje metaforou potopy. Podobně se osobní a národní dějiny prolínají v próze *Zlodějina*. V *Roku perel* se téma lesbické lásky nestává ústředním, ale spíše symbolem znemožnění komunikace a svobodné existence. V *Stropech* autorka zkoumá duševní tápání člověka v mezní situaci, pokus o nalezení pevného bodu v životě. Poslední kniha, *Voliéry*, mapuje zoufalou snahu uniknout vnitřní labilitě, která však končí uvědoměním si definitivního uvěznění v kleci existence.
Source: Slovník české literatury