Alexandr Romanovič Běljajev
1884 - 1942
ruská
not rated
My rating
Alexandr Romanovič Běljajev se narodil 16. března 1884 ve Smolensku a zemřel 6. ledna 1942 v Leningradu. Byl prvním sovětským spisovatelem, který se plně věnoval fantastické literatuře a svou tvůrčí činnost zahájil ve dvacátých letech.
Jeho otec byl kněz a Saša navštěvoval duchovní seminář od jedenácti let. Od mládí ho zajímala literatura a divadlo, ve volném čase hrál v ochotnických představeních, recitoval, hrál na housle a režíroval. Po ukončení semináře v sedmnácti letech se s duchovním povoláním rozloučil a nastoupil do smolenského divadla, zároveň však pokračoval ve studiu a získal vzdělání právníka. V této profesi se mu dařilo a vydělané peníze využil k cestování po Itálii a Francii. Před začátkem první světové války se vrátil do Ruska.
V roce 1915 vážně onemocněl tuberkulózou, s níž dlouho bojoval a až v roce 1921 se mohl vrátit k životu, byť s trvale oslabeným zdravím. Přestěhoval se do Moskvy, kde pracoval jako právník u poštovní správy a ve volném čase začal psát. Jeho první povídka, *Hlava profesora Dowella*, vyšla v roce 1925 a předznamenala jeho budoucí tvorbu. Podobně bouřlivé diskuze vyvolal i jeho poslední román *Ariel* (1941). V něm se opět vrátil k motivu člověka s mimořádnými schopnostmi, který úspěšně využil i v *Člověku obojživelníku*.
Za patnáct let napsal sedmnáct románů, desítky povídek a množství novinových článků. Tato obrovská zátěž byla pro vážně nemocného spisovatele nesmírně vyčerpávající. V roce 1940 podstoupil operaci ledvin, kterou bedlivě sledoval s pomocí zrcadla připevněného nad operačním stolem – tolikrát psal o práci chirurgů.
Po vypuknutí války napsal: „Naše armáda dokáže nepříteli, že dělníci a rolníci, kteří ji tvoří, dovedou nejen stavět závody a továrny, ale také ničit „továrny smrti“.“ Tato věta byla jeho poslední otištěná práce. Leningrad byl obklíčen a do Carského Sela vtrhli vojáci a gestapo. Běljajevova tvorba vzbudila jejich zvědavost a nemocného spisovatele vyslýchali a prohledali jeho knihovnu i archiv. Jeho utrpení však netrvalo dlouho. Alexandr Romanovič Běljajev zemřel 6. ledna 1942.
Jeho otec byl kněz a Saša navštěvoval duchovní seminář od jedenácti let. Od mládí ho zajímala literatura a divadlo, ve volném čase hrál v ochotnických představeních, recitoval, hrál na housle a režíroval. Po ukončení semináře v sedmnácti letech se s duchovním povoláním rozloučil a nastoupil do smolenského divadla, zároveň však pokračoval ve studiu a získal vzdělání právníka. V této profesi se mu dařilo a vydělané peníze využil k cestování po Itálii a Francii. Před začátkem první světové války se vrátil do Ruska.
V roce 1915 vážně onemocněl tuberkulózou, s níž dlouho bojoval a až v roce 1921 se mohl vrátit k životu, byť s trvale oslabeným zdravím. Přestěhoval se do Moskvy, kde pracoval jako právník u poštovní správy a ve volném čase začal psát. Jeho první povídka, *Hlava profesora Dowella*, vyšla v roce 1925 a předznamenala jeho budoucí tvorbu. Podobně bouřlivé diskuze vyvolal i jeho poslední román *Ariel* (1941). V něm se opět vrátil k motivu člověka s mimořádnými schopnostmi, který úspěšně využil i v *Člověku obojživelníku*.
Za patnáct let napsal sedmnáct románů, desítky povídek a množství novinových článků. Tato obrovská zátěž byla pro vážně nemocného spisovatele nesmírně vyčerpávající. V roce 1940 podstoupil operaci ledvin, kterou bedlivě sledoval s pomocí zrcadla připevněného nad operačním stolem – tolikrát psal o práci chirurgů.
Po vypuknutí války napsal: „Naše armáda dokáže nepříteli, že dělníci a rolníci, kteří ji tvoří, dovedou nejen stavět závody a továrny, ale také ničit „továrny smrti“.“ Tato věta byla jeho poslední otištěná práce. Leningrad byl obklíčen a do Carského Sela vtrhli vojáci a gestapo. Běljajevova tvorba vzbudila jejich zvědavost a nemocného spisovatele vyslýchali a prohledali jeho knihovnu i archiv. Jeho utrpení však netrvalo dlouho. Alexandr Romanovič Běljajev zemřel 6. ledna 1942.
Source: www.scifiworld.cz