František Bartoš
1837 - 1906
česká
not rated
My rating
František Bartoš byl pedagog, jazykovědec a etnograf, významná osobnost moravské kultury a vzdělanosti druhé poloviny 19. století, který se podílel na organizaci vědeckého a národního života na Moravě.
Narodil se v Mladcové u Zlína a i přes finanční tíseň pokračoval ve studiu, nejprve na gymnáziu v Olomouci, kde se zapojil do studentského spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni studoval klasickou filologii a češtinu, kde ho ovlivnili filolog F. Miklošič a moravský historik A. V. Šembera. Stal se členem slovanského spolku Morava a po studiích působil jako učitel na gymnáziích ve Strážnici, Olomouci a Těšíně. Následně se přesunul do Brna, kde strávil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu a od roku 1888 jako ředitel nižšího českého gymnázia.
V Brně se aktivně zapojil do kulturního a společenského života. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny a členem řady dalších organizací, včetně Matice moravské, Filharmonické besedy a Musejního spolku. Byl oceněn členstvím v Královské české společnosti nauk, čestným předsednictvím Národopisné výstavy českoslovanské a jmenován členem České akademie císaře Františka Josefa. Za svá díla získal uznání i v zahraničí, když v roce 1890 obdržel cenu Kotljarevského od carské Akademie nauk v Petrohradě. Pedagogická práce byla pro něj celoživotní vášní a vychoval řadu budoucích literátů, jako byli S. Čech, F. Bílý a J. Herben. Věnoval se také tvorbě čítanek a příruček pro výuku českého jazyka a literatury. Zůstal celoživotně svobodný a podporoval řadu institucí a studentů. Svou literární pozůstalost odkázal Vesně a Matici školské.
Zásadní význam mají jeho práce o moravských nářečích, zejména *Dialektologie moravská* a *Dialektický slovník moravský*. Ve sběratelské činnosti navázal na dílo Františka Sušila a vydal sbírky moravských a slezských písní, včetně spolupráce s Leošem Janáčkem. Jeho práce o lidových zvycích a obyčejích ho učinily zakladatelem moravské etnografie a folkloristiky, shrnuté v knihách jako *Lid a národ* a *Moravský lid*. Ojedinělým dílem je jeho sbírka dětského folklóru *Naše děti*.
Po odchodu do penze v roce 1898 se natrvalo usadil ve svém rodném kraji, kde v roce 1906 zemřel a byl pohřben v Mladcové.
Bartošovo úsilí bylo zaměřeno na povznesení českého jazyka a vzdělání, které považoval za základní kameny národní identity. Zdůrazňoval pozitivní aspekty lidového života a jeho přínos kultuře. Přestože některé jeho práce dnes slouží spíše jako dobový dokument, jeho dílo zůstává důležitou součástí národního dědictví.
Jeho životu a dílu je věnována stálá expozice v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, na jeho rodném domě je pamětní deska a ve Zlíně se nachází busta a knihovna nesoucí jeho jméno. Vzniklo také Studijně-dokumentační středisko Františka Bartoše.
Narodil se v Mladcové u Zlína a i přes finanční tíseň pokračoval ve studiu, nejprve na gymnáziu v Olomouci, kde se zapojil do studentského spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni studoval klasickou filologii a češtinu, kde ho ovlivnili filolog F. Miklošič a moravský historik A. V. Šembera. Stal se členem slovanského spolku Morava a po studiích působil jako učitel na gymnáziích ve Strážnici, Olomouci a Těšíně. Následně se přesunul do Brna, kde strávil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu a od roku 1888 jako ředitel nižšího českého gymnázia.
V Brně se aktivně zapojil do kulturního a společenského života. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny a členem řady dalších organizací, včetně Matice moravské, Filharmonické besedy a Musejního spolku. Byl oceněn členstvím v Královské české společnosti nauk, čestným předsednictvím Národopisné výstavy českoslovanské a jmenován členem České akademie císaře Františka Josefa. Za svá díla získal uznání i v zahraničí, když v roce 1890 obdržel cenu Kotljarevského od carské Akademie nauk v Petrohradě. Pedagogická práce byla pro něj celoživotní vášní a vychoval řadu budoucích literátů, jako byli S. Čech, F. Bílý a J. Herben. Věnoval se také tvorbě čítanek a příruček pro výuku českého jazyka a literatury. Zůstal celoživotně svobodný a podporoval řadu institucí a studentů. Svou literární pozůstalost odkázal Vesně a Matici školské.
Zásadní význam mají jeho práce o moravských nářečích, zejména *Dialektologie moravská* a *Dialektický slovník moravský*. Ve sběratelské činnosti navázal na dílo Františka Sušila a vydal sbírky moravských a slezských písní, včetně spolupráce s Leošem Janáčkem. Jeho práce o lidových zvycích a obyčejích ho učinily zakladatelem moravské etnografie a folkloristiky, shrnuté v knihách jako *Lid a národ* a *Moravský lid*. Ojedinělým dílem je jeho sbírka dětského folklóru *Naše děti*.
Po odchodu do penze v roce 1898 se natrvalo usadil ve svém rodném kraji, kde v roce 1906 zemřel a byl pohřben v Mladcové.
Bartošovo úsilí bylo zaměřeno na povznesení českého jazyka a vzdělání, které považoval za základní kameny národní identity. Zdůrazňoval pozitivní aspekty lidového života a jeho přínos kultuře. Přestože některé jeho práce dnes slouží spíše jako dobový dokument, jeho dílo zůstává důležitou součástí národního dědictví.
Jeho životu a dílu je věnována stálá expozice v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, na jeho rodném domě je pamětní deska a ve Zlíně se nachází busta a knihovna nesoucí jeho jméno. Vzniklo také Studijně-dokumentační středisko Františka Bartoše.
Source: Internet