Michail Alexandrovič Bakunin

Michail Alexandrovič Bakunin (30. května 1814, Prjamuchino, Carské Rusko – 1. července 1876, Bern, Švýcarsko) vycházel z filozofie Fichteho a Hegela. Později, jako mladohegelovec, byl ovlivněn Feuerbachovými myšlenkami, což se projevilo v jeho antiteologickém postoji. Zapojil se do revoluce roku 1848 a na jaře 1849 podněcoval revoluční dění v Praze, kde však bylo májové spiknutí odhaleno a Bakunin zatčen. Jako významný člen I. dělnické internacionály se stavěl proti Karlu Marxovi z anarchistických pozic a v důsledku neshod s ním byl z internacionály vyloučen.

Dějiny Bakunin chápal jako postup lidstva od živočišnosti ke svobodě. Za hlavní překážku považoval stát, který v jakékoli centralizované formě vnímá jako novou podobu otroctví. Náboženství definoval jako kolektivní šílenství a zvrácený produkt vědomí utlačovaných, přičemž církev přirovnával k místu, kde se lidé snaží zapomenout na své problémy.

Podle Bakunina je klíčem k dosažení svobody zničení státu a odstranění principu moci ze života společnosti. Místo státu si představoval svobodnou federaci zemědělských a průmyslových sdružení. Věřil v socialistické instinkty a revoluční potenciál lidových mas. Jeho myšlenky se v 70. letech 19. století rozšířily v Rusku, Itálii, Španělsku a dalších zemích s nedostatečně rozvinutou ekonomikou.

V rámci svého kolektivistického anarchismu (anarchokolektivismu) požadoval společné vlastnictví výrobních prostředků a zrušení majetku církve a státu ve prospěch federace dělnických sdružení. Výroba by měla být řízena podle poptávky a nabídky, přičemž jednotlivé oblasti by se specializovaly na to, co dokáží vyprodukovat nejefektivněji pro všeobecné blaho. Bakunin zdůrazňoval, že svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, zatímco socialismus bez svobody je otroctvím. I republikánský stát s všeobecným volebním právem může být despotický, pokud potlačuje svobodnou vůli a aktivitu svých občanů. Bakunin se hlásil k sociálně-demokratickému hnutí.