Marcus Aurelius

Marcus Aurelius Antoninus Augustus (26. dubna 121 v Římě – 17. března 180, s největší pravděpodobností ve Vindoboně) byl římským císařem v letech 161 až 180 a patřil mezi tzv. adoptivní císaře. Proslul také jako významný filozof stoické školy, proto je často označován jako „filozof na trůně“. Přestože byl známou svou morální integritou a schopnostmi, jeho vláda znamenala konec dlouhého období míru a prosperity Římské říše. Její stabilitu ohrožovaly rostoucí vnější hrozby i vnitřní problémy.

Krátce po nástupu na trůn musel Marcus čelit útoku parthské říše na východních hranicích. Vedení války svěřil svému bratrovi a spoluvládci Luciovi Verovi, který do roku 166 dobyl a ovládl Mezopotámii. Současně však barbarské kmeny napadly a prolomily dunajskou hranici, oslabenou přesunem vojsk proti Parthům. Tím začaly dlouhé a obtížné markomanské války, které dominovaly zbývajícím letům Markovy vlády. Kromě vážných vnějších konfliktů se císař musel vyrovnat s katastrofálními následky antoninovského moru, který do říše zavlekli vojáci z Orientu, a s nepokoji způsobenými spontánním pronásledováním křesťanů v různých částech říše. V roce 175 potlačil vzpouru ve východních provinciích vedenou Avidiem Cassiem. Nicméně dříve, než dokázal definitivně porazit Germány, Marcus v roce 180 zemřel a moc přešla na jeho syna Commoda.

Během válečných tažení v letech 170 až 180 napsal v řečtině dílo Hovory k sobě (Ta eis heauton), které je dodnes považováno za literární mistrovské dílo. Oslavuje v něm pojetí vlády jako služby a povinnosti a je ceněno pro svůj elegantní a propracovaný styl.