Rjúnosuke Akutagawa

Rjúnosuke Akutagawa vstoupil na literární scénu v roce 1915. Byl součástí skupiny spisovatelů nazývaných neorealisté, ačkoli šlo spíše o umělé označení, neboť každý z nich byl výraznou individualitou. Spojoval je zájem o nové směry evropské literatury a inspirace japonskými tradicemi, společně s důrazem na kvalitu díla, jeho kompozici a jazyk. Přestože se stavěli proti naturalismu, často psali v ich-formě.

Akutagawa se narodil v Tokiu jako nejstarší syn Tošizóa Niihary. Krátce po jeho narození u jeho matky Fuku propukla dědičná duševní choroba a dítě bylo adoptováno strýcem z matčiny strany, Mičiakim Akutagawou, po kterém také Rjúnosuke získal jméno. Studoval čínské klasiky, západní autory i soudobé japonské spisovatele, jako byli Ógai Mori a Sóseki Nacume. Na Tokijské univerzitě studoval anglickou literaturu a současně začal publikovat povídky. Čerpal náměty z literárních děl 12. a 13. století, zejména z Příběhů bylo-nebylo (Kondžaku monogatari), které obohacoval o moderní psychologické prvky a psal propracovaným stylem. Jeho první povídka Nos (Hana) z roku 1916, v době jeho promoce, vzbudila pozornost a získala pochvalu od Sósekiho Nacumeho. Následně krátce vyučoval na Námořní technické akademii, než se rozhodl věnovat se literatuře naplno. V té době se také oženil s Fumiko Cukamotovou. Tato počáteční fáze jeho tvorby byla nejplodnější, přinesla díla jako Rašómon (1915), Batátová kaše (1916), Kapesník (1916), Smrt křesťana (1918), Pavoučí vlákno (1918) a Obraz pekla (1918).

V roce 1918 byl Akutagawa již uznávaným autorem a významným odpůrcem naturalismu. V letech 1919–1922 pokračoval v psaní povídek a v březnu 1921 byl vyslán vydavatelstvím „Ósackých každodenních novin“ jako korespondent do Číny. Zhoršující se zdravotní stav, nespavost, zažívací problémy a především strach z dědičné duševní choroby po matce ho provázely po zbytek života.

Poslední roky Akutagovy tvorby (1923–1927) byly poznamenány zdravotními problémy a autobiografickými prvky. V této době debatoval s Džuničiróem Tanizakim o důležitosti lyriky obsahu versus formální struktury, přičemž se postavil na stranu lyriky. Mezi jeho poslední díla patří Vodníci (Kappa, 1927) a Ozubené kolo (Haguruma, 1927). Ve věku 35 let spáchal v roce 1927 sebevraždu předávkováním veronalem. K tomuto kroku ho dovedla osobní nejistota, obavy o rodinu a strach z dědičné duševní choroby. Zanechal po sobě stovku povídek, a je dodnes považován za mistra krátké formy.

V posledním roce života vydal Akutagawa i literárně kritické úvahy Literární, příliš literární (Bungeitekina, amari ni bungeitekina). O osm let později, v roce 1935, časopis „Literární letopisy“ („Bungei šundžú“) na návrh spisovatele a Akutagawova přítele Kikučiho Kana ustavil Akutagawovu cenu, která každoročně oceňuje nové literární talenty. Cena, s výjimkou let 1945–1948, je udílena Společností pro propagaci japonské literatury (Nihon bungaku šinkókai) a představuje významný krok v kariéře japonských spisovatelů.

Mnozí znají film Rašómon, oceněný v Benátkách v roce 1951, ale jen málo ví, že jeho scénář vychází ze dvou Akutagawových povídek. Do češtiny byly přeloženy i další jeho díla, například V. Hilskou (Obraz pekla a jiné povídky, Milenci z Jeda) a S. Bučínskou (Mandarinky) či I. Zálupským do slovenštiny (Vodníci). V roce 2005 vyšly v České republice dvě knihy tohoto klasika: reedice sbírky Obraz pekla a jiné povídky (1960) od Argo pod názvem Rašómon a jiné povídky a sbírka povídek Tělo ženy a jiné povídky vydaná Mladou frontou, kterou vybral a přeložil Jan Levora.