Známý a oblíbený český komik Luděk Sobota rozšířil svou první knihu o příběhy, které se mu udály v životě civilním i uměleckém, a ačkoliv jde někdy i o příhody vážné, popisuje je se svým nezaměnitelným humorem, kterým rozesměje čtenáře stejně spolehlivě jako diváky v divadle, v kině či v televizi. Sám autor o své nové knížce říká: „Před časem jsem napsal knihu Facky místo pohádek. Toto by mělo být tak trochu pokračování. Proto Facky II – neboli Dvě facky. Dvě takové hlavní facky jsem totiž od života dostal. A jaké, to se dozvíte, až si mou knížku přečtete.“
O výrazném českém komikovi, herci L. Sobotovi, je málo známo, že si texty pro své výstupy píše většinou sám. Tvrdí, že je to z nouze ctnost. Dodávám: dík za tu nouzi! Sobota ovšem léta píše nejen skeče, monology, dialogy, jímž dává říz skvělou interpretací, ale už před drahným časem se pustil také do vlastních vzpomínek. Vážím si toho, že mě poctil důvěrou a nabídl mi tyto věru osobité spisy k vydání. Už při prvním čtení všech těch jeho neuvěřitelných příběhů jsem řvala smíchy! Suma sumárum: Sobotův humor jest tedy podle mého soudu vzácné koření. Jeho knížku, kterou právě držíte v ruce, pokládám za velmi neformální pokračování "sovákovské švandy". Navíc si odvážně troufnu odhadnout,že se při jejím čtení budete bavit. Slávka Kopecká
Luděk Sobota je známý svým specifickým absurdním humorem nejen jako herec a bavič, ale i jako autor zábavných textů. Ty píše celý život, a to jak kratší literární útvary, tak divadelní výstupy, a v současné sbírce jich shromáždil více než padesát. První část je věnována vzpomínkám z dětství, školních let, ze studia i divadelních začátků, příhodám ze života i „z natáčení“ a zápiskům ze současnosti. Druhá část obsahuje ty nejslavnější Sobotovy monology i dialogy. Doplněno množstvím fotografií z profesionálního i soukromého života.
Výběr povídek, krátkých scének známých komiků, které uváděli v divadle, televizi a rozhlase. Oba hlavní protagonisté, tedy Miloslav Šimek i Luděk Sobota prošli různými tvůrčími etapami a každý z nich vystřídal celou řadu hereckých partnerů. M. Šimek byl původně součástí hereckého tandemu s Jiřím Grossmannem, po Luďku Sobotovi třeba s Jiřím Krampolem a naposledy tvořil se Zuzanou Bubílkovou. Luděk Sobota zase hrál třeba s Ivanem Mládkem, Romanem Skamene, a také nějakou dobu vystupoval sám. Co se týče Miloslava Šimka, pro mnoho lidí je kultovním zvláště období jeho spolupráce s J. Grossmannem, ať už se jednalo o jejich "Návštěvní dny", nebo sérii jejich "Povídek". Ovšem mnoho dalších, ale nejvíce zaujalo spojení Šimka se Sobotou a Nárožným. Z tohoto období divadla Semafor pochází třeba roztomilá česká veselohra "Jen ho nechte, ať se bojí"; skvělé byly i filmy "Co je doma, to se počítá", nebo "Zítra to roztočíme, drahoušku". I když se v tehdejší době nemohlo mluvit o všem otevřeně tak jako dnes, je jejich tehdejší promyšlený humor kvalitnější a z hlediska času trvalejší, než třeba současná politická satira v pořadu "S politiky netančím". Také Luděk Sobota byl v tomto období ve své nejlepší herecké formě. O plodnosti tohoto Sobotova období svědčí i mimo jiné třeba film "Jáchyme, hoď ho do stroje", kde hrál Luděk Sobota hlavní roli. Kniha Jak vyrobit bumerang vyniká nevšední originalitou a ani dnes po letech jejich humor nevyprchal. Jedná se o svěží a vtipné dialogy, které jsou dovedeny k dokonalosti Sobotovým a Šimkovým humorem. Náměty čerpají z všedního života - osvětová beseda, návštěva v advokátní poradně, schůzka v parku za účelem seznámení na inzerát nebo vyřizování protekce za účelem přijetí nezdárného potomka na školu. Již na základě úspěchu ostatních knih z pera Miloslava Šimka je zřejmé, že ani tato nezůstane bez odezvy a doplní již tak rozsáhlou knihovničku všech obdivovatelů jeho humoru. Knihu doprovází více než originální ilustrace Petra Chytila.
Kromě hraní a dělání komika chtěl Luděk Sobota už od dětství také psát. Mám syndrom zakuklení. To prý teď mají hlavně děti, protože nechodily přes rok do školy. Já už jsem taky trochu jako dítě, a tak jsem se uchýlil k pasivitě – a to až takové, že si za to sice nadávám, ale stejně u toho polehávám. A přemýšlím. U psaní se vracím sám k sobě. Nejsem žádný hrdina ani výjimečný člověk, ale chci zdokumentovat cestu, kterou jsem ušel. A protože je důležité být upřímný, v téhle knížce na sebe tedy vykecám všechno.