Žízně

První sbírka básní Bohuslava Reynka, shromážděná z let 1912 až 1916, představuje v české literatuře vzácný příklad katolické poezie, a to poezie v pravém slova smyslu. Reynek je básník, který sice občas bojuje s jazykem a formou, podobně jako Jakub s andělem, ale nakonec se mu vždy podaří dosáhnout svého, byť s námahou. V jeho něžných básních je cít vliv františkánské spirituality a poezie Jammesova, a také podobná smyslná mystičnost jako u jihofrancouzského zpěváka. Reynek však nezpívá jen o Božím stvoření, ale s palčivou touhou a bolestným sebepoznáním hledá samotného Boha. Jeho skladby jsou plné nepokoje a odevzdání se Bohu si vykupuje těžce. Právě tato upřímná sebepřístupnost katolického ducha je v Reynkově díle obzvláště cenná a autentická, i když jeho sladká, evangelická mluva, biblické obrazy a naivní prostota slov jsou samy o sobě půvabné. Nevím, zda je tato krásná a vroucí poezie vzorem pro církev, ale je jisté, že katolicismus u nás jen zřídka přináší květ tak čisté kultury.