Země: Opožděný deník z Afghánistánu

Časopis National Geographic nás v roce 2003 popsal jako skupinu, která se pohybovala mezi Tálibánci a těmi, kteří přijeli do Afghánistánu s úmyslem pomoci. Tam, kam nedojely auta, jsme se vydávali na koních a zjišťovali, co lidé potřebují. Někteří nás vnímali jako dobrodruhy, jiní jako hrdiny. Tehdy se jen málokdo zabýval složitostí politické situace, ani tím, zda pomoc není jen dalším projevem západního vlivu. Tyto otázky si kladli především my sami, ale zároveň jsme si užívali i obdiv, který k nám lidé chovali. Krátce po pádu Tálibánu jsem vedl první humanitární misi Člověka v tísni v Afghánistánu. Nyní, po dvaceti letech, kdy se Tálibánci opět dostali k moci, si kladu otázku, zda veškerá naše práce byla zbytečná. A jaká vlastně ta země tehdy byla? Afghánistán byl nečekaně vstřícný. Lidé byli plni naděje, ale zároveň si uvědomovali složitost situace a naši roli v ní. Bylo to velmi pozitivní období, země se začala znovu budovat. Opravovali jsme domy a školy, děti se vracely do škol a dospělí se věnovali zemědělství a podnikání. Bylo to opravdu dobré. To, co jsme v Afghánistánu dokázali, se neztratí. Země i její obyvatelé se posunuli kupředu. Vzdělání, znalosti a dovednosti, které lidé získali, jim nikdo nemůže vzít.