Saroyanova kniha čerpá z dlouholetého deníku Henri-Fredericka Amiela, který psal přes padesát let v průběhu 19. století. Saroyan zde přináší Amielovy osobní zápisky z Paříže, konkrétně ze srpna 1967 a listopadu a prosince 1968. V době psaní mu bylo pětapadesát, respektive šedesát let, a tato životní etapa v něm vyvolává melancholické úvahy o minulosti i budoucnosti. Časté zprávy o úmrtích druhých ho podněcují k psaní rozmanitých úvah, odboček, parabol a fejetonů, které se dotýkají široké škály témat – od zbytečnosti Vánoc až po marné snahy o dobytí Měsíce. Kniha je napsána moderním jazykem a vyniká Saroyanovým osobitým stylem, plným neobvyklých obratů a originálních přirovnání. Celkově kniha působí pesimisticky, autor si uvědomuje nevyhnutelnost smrti, ale ke stáří přistupuje s nadhledem.