Tři rozhovory s osobnostmi, které zásadně formovaly české divadlo mimo tradiční scény v jeho nejvýznamnějším období – v kontextu konce padesátých a celých šedesátých let. Václav Havel, Pavel Landovský a Jiří Suchý stáli v čele tří malých, ale vlivných divadel: Divadla Na zábradlí, Činoherního klubu a Semaforu. Žádný z nich neměl v té době formální divadelní vzdělání, Václav Havel ho získal až později distančním studiem. Jejich kariéry byly na začátku sedmdesátých let přerušeny či výrazně omezeny. Přesto tato divadla, jejich tvůrci a jejich nezávislý, nekonvenční tvůrčí přístup nejen obohatily divadlo šedesátých let, ale v roce 1989 sehrály roli i v politických změnách. Potvrzuje se tak staré pravidlo, že inovace často vycházejí z okraje, protože lidé v centru se soustředí na opakování úspěchu a tím i na opakování sebe sama. Tyto tři rozhovory představují tři odlišné formy odporu: Václav Havel se stavěl proti tehdejšímu režimu svým životem v souladu s pravdou, Pavel Landovský prostřednictvím klaunské tvorby a Jiří Suchý svou prací.