Zazvonění se ozvalo opět v ten nejnevhodnější okamžik.
„Sinclair,“ otráveně jsem zavrčel do sluchátka.
Ve vedení zašramotilo, jako bych si přiložil k uchu chřestýše.
„Sinclair, opravdu?“ Hlas zněl nevlídně a drsně. Nikdy předtím jsem ho neslyšel.
„Ne, můj duch!“
Neznámý neměl ani špetku smyslu pro humor.
„Vypadni z kanceláře Sinclaire a jeď domů!“
„Děkuji za radu, stejně to hodlám učinit.“
„Musíš ale vyrazit hned a nečekat, až tam u vás odpískají konec pracovní doby.“
„To byste mi musel laskavě sdělit důvod.“
„U dveří tvého bytu leží balíček. Patří tobě, Sinclaire.“
„Děkuji za bombu!“