Když mi bylo třináct, zdály se mi nádherné a něžné sny. V těch snech měl můj vysněný kluk rozmazanou tvář. A přesto, když jsem ho potkala v reálném životě, poznala jsem ho hned. Mohlo se to stát jakékoli dívce. Šla jsem cestou, kterou mi rodiče zakazovali. Najednou jsem za sebou slyšela kroky. Otočila jsem se. Šel za mnou. Zrychlil krok a natáhl ke mně ruce. Rozběhla jsem se, ale… Vzal mi všechno, dokonce i ty sny. Prožila jsem hrozné chvíle. Nechtěla jsem už žít. Na dlouhé roky se ve mně usadil strach. Nikomu a ničemu jsem nevěřila. Jediná místa, kde jsem se cítila dobře, byla brigády na vesnici. Podporu jsem našla v Žanetě, ale i v klucích – Arturovi, Davidovi a Marcelovi. Po dvou letech se mi zdál ten sen znovu a v hlavní roli byl Marcel. Jenže Marcel už má přítelkyni, chodí s Ivetou…