Ticho po pěšině

Krásná krajina Českomoravské vysočiny, spisovatelčina domovina, je svědkem radostí i strastí. Díky hlubokému porozumění venkovskému životu dokázala s přesností a citem psát o starostech a zvyklostech, kterými se řídí lidé na vesnici – zvyklostech, které sice nejsou psané, ale jsou o to pevněji zakořeněné. Z textu se line smutek a vzpomínka, vyjádřený slovy: „Ticho po pěšině, ticho v šíř a v dál, nechodí tu více, kdo mne miloval. Ticho po pěšině, kudy chodíval, když mně o své lásce ještě mluvíval. Zapomněl, zapomněl, že mne kdys' v lásce měl, že mne kdys'miloval, líbal a celoval.“