Symposion

Pojem lásky byl u Řeků odedávna zosobněn v podobě mužského boha, který sehrál roli i v mýtech o počátcích světa a prvních bozích. Podle Hésiodovy Theogonie vznikl nejprve Chaos, poté „širokoprsá“ Země, temný Tartaros a Erós, „nejkrásnější z nesmrtelných bohů, uvolňující napětí a přemáhající mysl všech bohů i lidí“. V orfické kosmogonii se vyprávělo, že z tmy a prázdnoty povstalo vejce, z něhož se zrodil Erós, ploditel. V náboženském kultu měl Erós význam pro občanské soužití. Zde byl bohem pravé mužnosti, původcem svazků výhradně mezi muži, chlapci a mládenci. Kořeny těchto vztahů tkvěly ve smyslnosti, která se nikdy nedala zcela potlačit, a projevovaly se v soutěživosti v palaistrách, gymnasiích, hrách, politice i válce. Sparťané a Kréťané obětovali tomuto mužnému Erótu před bitvou, Charmos, milovník Hipparchova, mu postavil oltář a sochu před athénskou Akademií. Erós ukázal Platónovi cestu k poznání, což se odrazilo v dialogu Symposion a v mýtu o lidské duši v dialogu Faidros. Název Symposion se často překládá jako „Hostina“, což je však nepřesné. Řecké symposion bylo spíše družnou zábavou po jídle, odlišnou od pouhé pitky společenskými požitky rozumu a vkusu. Symposion, jak je popsán v Platónově dialogu, se konalo po hostině básníka Agathóna na oslavu jeho vítězství v dramatické soutěži, která byla nedílnou součástí divadelních her pořádaných na počest boha Dionysa. Agathón, Sókratův mladší současník, patřil k významným athénským tragikům. Jeho tragédie se nedochovaly, známe pouze jejich názvy. Nebyl pouhým napodobitelem, zavedl do tragédií zpěvní a hudební mezihry a v hudbě se odchýlil od starších postupů. Aristofanés zesměšňoval jeho měkkost v životě i v poezii. O jeho vítězství v dramatických hrách se dozvídáme i z jiných zdrojů než z Platónova dialogu, například ze zprávy o jeho vítězství na Lénajích roku 416 př. Kr. Platónův motiv se možná vztahuje k této události, i když to není jisté. Děj dialogu je založen na rozhodnutí Agathónových hostů bavit se řečmi, které budou postupně pronášet. Podle návrhu lékaře Eryximacha, inspirovaného myšlenkou Faidra, mají tyto řeči oslavovat boha Eróta. Po Faidrovi, který je „otcem tohoto námětu“, mluví Pausanias, Eryximachos, komický básník Aristofanés, hostitel Agathón a nakonec Sókratés. Do společnosti vpadne podnapilý Alkibiadés, který je vyzván, aby také promluvil, a namísto Eróta chválí Sókrata. Hosté se rozjaří, pitka se stane nespořádanou, někteří odejdou, jiní usnou. K ránu ještě Sókratés rozmlouvá s básníky o dramatickém umění a poté odchází do Lykeia. Celý tento děj není v Platónově dialogu podán přímo, ale je vyprávěn Apollodórem přátelům, kteří ho slyšeli od účastníka hostiny, Aristodéma. Před vyprávěním o hostině u Agathóna následuje úvodní rozmluva Apollodóra s jeho přáteli, kteří se ho na večer a řeči ptají. Uměleckým důvodem nepřímého vyprávění je to, že v Symposiu nejde jen o řeči, ale i o vylíčení okolností Agathónova večera, zejména o Sókratově zpoždění a Alkibiadově vpadnutí. I řeči samotné potřebovaly epické spojení. Důležitá je fikce, že řeči jsou vyprávěny po mnoha letech a šíří se i mezi těmi, kteří se hostiny nezúčastnili. Díky tomu Sókratova řeč a jeho oslava vynikají nad průměrnou lidskou paměť a událost z minulosti se jeví jako stále přítomná. I přechody mezi řečmi jsou umělecky propracované a vytvářejí napětí, které spojuje dílo do myšlenkového a estetického celku. Například Aristofanés, který nemůže pro škytavku promluvit, upozorňuje na určené pořadí, jehož vrcholem bude Sókratova řeč. Každá z pěti prvních řečí je svérázná, ale zároveň připravuje půdu pro Sókratovu řeč, ať už tím, co z nich přijímá a upevňuje, nebo tím, co vyvrací. Faidros považuje Eróta za velkého boha, Sókratés ho vnímá jako daimóna. Pausanias a Eryximachos rozlišují dva Eróty, zatímco Sókratés jejich podstatu sjednocuje. Aristofanés omezuje působnost Eróta na smyslnost, Sókratés dává lásce nadsmyslový cíl. Agathón vyzdobuje Eróta epitety dokonalosti, Sókratés ukazuje, že jeho podstatou je touha, projev nedostatku. Sókratova řeč posouvá oslavování Eróta do nové oblasti. Umělecky je to zdůrazněno tím, že Sókratés nepronáší svou řeč sám ze sebe, ale opakuje slova mantinejské věštkyně Diotimy. Ostatní pronášeli chvalořeči, Sókratés chce postavit proti nim pravdu. Místo dialektického dokazování používá Platón mýtus, čímž dává Sókratově vědění vážnost a hloubku. Sókratés přijímá vědění od Diotimy, stejně jako bývá nevědomý vůči svým oponentům a podléhá jejich ironii. Nyní vystupuje jako zasvěcený v erotice, a jako odborník musí uvést jméno svého učitele. Vyučení je popsáno výrazy z mystérií, což dodává Sókratově řeči vážnost. Platón vložil do Sókratovy řeči svůj objev, že Erós, který proměňuje lidskou bytost, vede duši k nejvyššímu poznání. Láska je podněcována smyslovou krásou. Správným vedením Eróta člověk postupně poznává jiné krásy, prosté smyslnosti, a nakonec uvidí krásno samo o sobě, ideu krásy. Krása podněcuje k tvoření, styk s ní otevírá duši k rození dokonalých plodů, dává štěstí a nesmrtelnost. Cesta od světa jevů k světu idejí je nalezena a vede po ní Erós. Erós není dokonalost, ale touha po ní. Spojuje protiklady, smrtelnost a nesmrtelnost, smyslnost a nadsmyslno. Myšlenka Aristofana, že láska spojuje bývalou lidskou přirozenost, se v novém smyslu projevuje jako touha po nadsmyslné skutečnosti. Erós je v Symposiu ukázán jako iracionální síla, která pohání rozumové schopnosti. V Platónově pozdějším díle ustoupil Erós Logu a Logos byl nalezen v čísle. Přesto zůstává Erós Symposia věčným objevem. Kdykoli se dvě duše vydají na společnou cestu za poznáním, jejich společenství je nejblaženější, pokud je spojuje ke krásnému přijímání a dávání velký daimón Sókratův. Sókratova řeč je poslední z výkladu o Erótu, ale dialog jí nekončí. Alkibiadův příchod doplňuje téma hostiny. Alkibiadés nechce mluvit o Erótu, ale o Sókratovi. Ve svém opilém vyznání pokořuje sebe a vyvyšuje Sókrata, ukazuje ho jako vítěze nad smyslností, který odhaluje nicotnost zdánlivých hodnot a mění spokojenou domýšlivost v nepokoj. Toto životní zobrazení Sókrata je v myšlenkovém spojení s předcházejícími řečmi o Erótu, stejně jako Sókratova smrt v dialogu Faidón souvisí s úvahami o nesmrtelnosti duše. Diotimina řeč je doplněna tím, že cesta, po které vede Erós, je skutečně schůdná pro filosofa, který má lidské rysy Sókratovy.