Málokterá historická postava získala takovou proslulost jako Alžběta, manželka rakouského císaře Františka Josefa. Pocházela z vedlejší větve rodu Wittelsbachů a její původ ani výchova ji nepředurčovaly k roli císařovny v době, kdy o osudu Habsburků jako mocného panovnického rodu visel otazník. Přestože Alžběta nebyla zastánkyní monarchie, dosáhla vyrovnání s Uhrami, což se po událostech roku 1848 zdálo nemožné. Korunovace uherskou královnou byla vrcholem jejího života. Na vídeňském dvoře, kde ji manžel nechápal, se Sissi, jak ji nazývala rodina, stále více uzavírala do sebe a vyhýbala se veřejnosti. Nerozuměla své roli císařovny, která měla po boku manžela reprezentovat monarchii. Alžběta nebyla pro své poddané dobrou císařovnou, pro svého muže chápavou manželkou a pro své děti pečující matkou. K dětem Rudolfovi a Gisele neměla blízký vztah, zatímco nejmladší Valérii příliš hýčkala. Co tedy způsobovalo kouzlo její osobnosti? Alžběta se za svého života stala legendou, protože se obklopovala tajemstvím. Byla císařovnou, ale málokdo ji mohl spatřit. Její krása byla dlouhá léta předmětem obdivu a šarm a laskavost okouzlily každého, kdo s ní přišel do styku. Jen málokdo ji však mohl skutečně poznat. Její vražda v Ženevě vyvolala smutek nad člověkem, který pro mnohé již dávno přestal existovat. Tajemství jejího nitra, krása a násilná smrt z ní učinily mýtus. Byla ženou, která svým životem a myšlením předběhla svou dobu. Mohla ovlivnit budoucnost, kdyby naplnila úkol, který jí osud přichystal.