Stařec Tanabaj, sedící u umírajícího koně Gülsaryma, se vrací ve vzpomínkách k celému svému životu. Hlavním tématem jeho úvah není jen jeho osobní historie, ale především jeho zkušenost s kolektivizací. Připomíná si lidi, s nimiž společně zakládali kolchoz, jejich prvotní elán a naději, ale i následné zklamání, chyby a nespravedlnosti, které s tímto obdobem přišly.