Rozestřeno časem

Osobnost Karla Šiktance se v tomto chronologicky uspořádaném souboru projevuje jako zcela vyzrálý a jedinečný tvůrce suverénně ovládající básnickou profesi, její jazyk, mluvu a řeč, které dokáže bezpečně zkrotit a dovést až k těm nejvyšším vrcholům. Šiktanc patří k těm mála básníkům, kteří s jistotou "okupují" magický, nicméně svrchovaný prostor své výsostné poetiky a snad i proto po něm zůstává dílo, jež dokáže uhranout. Dílo, z něhož z principu jakési "trvalé posedlosti" čiší a dýchá "věčné umanutí ... ryzostí, umanutí spravedlivostí, umanutí pravdou... A umanutí láskou." Neboť "básníci mají svá bytostná, rodová znamení. Své základní tóniny. Svá pomazání... Smutek. Touhu. Neohroženost. Víru..." Tato slova potvrzuje Karel Šiktanc i tehdy, když vzpomíná na Karla Pecku či Josefa Kostohryze, když se vyjadřuje k pohádkám, k Máchovu Máji nebo dokonce k českým korunovačním klenotům.